Posledních pár tejdnů při každym drhnutí obličeje ručníkem o něco víc přitlačim a doufám, že si ho sdrhnu až na lícní kosti. Že aspoň na chvíli ucejtim něco jinýho, než to, co mi těžkne za hrudní kostí a nutí mě to se zalykat každým nádechem. Nenávidim tu diskrepanci, kterou uvnitř mě Martin vyvolal. Ten strach z vlastní netečnosti.
„Seš krásná, Zuzano,“ řek mi jednou. A pak mi to opakoval tak často, až jsem ho obvinila, že to přehání a to slovo brzo ztratí význam.
„I kdybych ti to říkal každej den, nebude to dost.“
Neměla jsem na to moc co říct, protože neomylně zasáhnul citlivý místo. Přitom tyhle sentimentální píčoviny umí říct každej. Ale z nějakýho důvodu zrovna tomuhle kokotovi je věřim. Možná je to tim, jak se na mě dívá. Nebo tim, že to vlastně není takovej kokot. Ale i tak se mi to každej den převaluje na kořeni jazyka jak pachuť kyslýho vína.
Každej den se na mě ze zrcadla dívá furt ta stejná Zuzana. Bez ohledu na to, kolikrát to uslintaný slovo slyšim, ten odraz vypadá furt stejně. Cítí se stejně. Skoro stejně… Nakonec jsem si musela obarvit vlasy, když jsem ve svym obličeji uviděla tvoje rysy. A začala jsem tušit, že ať udělám, co udělám, stejně půjdu ve tvejch stopách. Jak jinak si mám vysvětlit, že to na nás sedlo v úplně stejnou dobu, že jedinej rozdíl mezi mnou a tebou, je to, že tebe ta chandra donutila sešlápnout plyn k podlaze, zatímco já kontemplovala nad tim, jak mám vůbec komukoliv věřit, když nemůžu věřit ani sama sobě? A od tý doby věřim, že v nějaký alternativní realitě seš tu furt s náma. Jenže tě furt vidim v sobě, kdykoliv projdu kolem zrcadla. A ta barva vlasů je naprosto podružná.
Vždycky jsem si myslela, že to budu já, kdo se nedožije čtyřicítky. Že já zlomim srdce tobě, žes přes to všechno nedokázala ochránit svoji malou ségru. Ale místo toho seš to ty, kdo tady už deset let není. Deset let, to je kurva dekáda. Jaks nám to mohla udělat? A hlavně, jaks to mohla udělat mně doprdele?
A zase jsme u tebe, Zuzano.
Posledních pár tejdnů si snažim ručníkem sdrhnout tvůj obličej a vyhnat tim všechny ty neodbytný myšlenky na to, jestli se některý věci daj udělat jinak. Jestli vůbec existuje něco jako svobodná vůle, nebo jsme od samýho prvopočátku předurčený dělat ty samý chyby, který do nás zanesli naši posraný rodiče, kterým bylo zatěžko si zajít na terapii a místo toho radši dojebali další lidský životy. Nebo jestli si za to můžeme sami, někde jsme někdy nedali pětikačku ušmudlaný cikánce, zašlápli špatnýho chrousta a nebo si jen blbě rozestavěli nábytek v bytě, takže nás dostihlo feng-šuej.
A nejhorší na tom všem není, že člověk tu odpověď nikdy nedostane. Ale že se těma otázkama vůbec musí zabejvat. Že se pak musí snažit vyjádřit a uchopit všechno to, co v sobě má, všechno to, co ho neodehnatelně obklopuje, pohlcuje, co se vtírá. A ono to nejde, tak jen plácá pátý přes devátý…
Jak to vůbec můžu koherentně vyjádřit, když mi to všechno protejká mezi prstama?
Ale nevyčítám ti to, dávno ne. Jak bych taky mohla.
Jak bys taky mohla, Zuzano…
Jak bys mohla někomu vyčítat, že akceptoval, že prostě už nikdy nebude šťastnej.
Některý lidi prostě nemaj bejt šťastný.
Některý lidi prostě nemaj bejt.
25. dubna
Z.