Hledám v Praze jednorožce. Ne, nemrdlo mi. Nebo mrdlo, ale s jednorožcem to nesouvisí. Kdysi dávno, uprostřed nechutně romantický zimy, jsme s Alešem narazili v centru Prahy na velkou výlohu s jednorožcem. Celej se třpytil, měl asi tak dva metry v kohoutku a mně připadal magicky k smíchu. Takový to zjevení, který rozhodně nečekáš. Ale vlastně ho potřebuješ i se ti líbí, protože je to kýč a člověk je naprogramovanej k tomu, aby se mu kýč líbil. A nakonec na něj zapomeneš, protože o kus dál potkáš výkladní skříň s potvorama, který vypadaj, jak kdyby je uplácal Švankmajer na LSD. Což… no asi tak…
Hledám výkladní skříň s jednorožcem, jako by mi snad debilní kůň s rohem měl připomenout, že všechno není vždycky úplně na hovno. Že existujou nějaký hezký věci. Nebo že snad mám věřit na nějaký zázraky nebo podobný sračky, pojmout a pocítit nějakou naději… nevim… Hledám přece něco, co tam, ať už to „tam“ je kdekoliv, bylo před víc jak dekádou. To už není o naději, ale o naivitě, ne? Fakt jsem se dožila toho, že budu uslintaně sentimentální?
Přesto tu výkladní skříň poznám. Je plná bezvýznamnýho harampádí. Chvíli na ni vydržim koukat, snad v naději, že něco vykoukám, nebo si zvládnu nasměrovat další tok chůze a myšlenek. Nebo se prostě jen nechci zabývat tím, co dál… No a pak se to stane. Kýč. Vrazí do mě týpek. Profil Adonise, na takovýho fešáka se vlastně nemůžu zlobit. Sama sebe překvapim takovou velkorysostí. Asi ne všichni jednorožci maj kopyta.
Haha.
Některý maj prostě jenom blankytně modrý oči.
Haha.
A než mi vlastně dojde, co dělám, vytáhnu mobil a najdu v historii Markéty číslo. Jediný bezejmenný za poslední půlrok.
„Máš bráchu?“
Jaký to asi vyvolá pocity, když ti někdo, kdo ti naposled utekl z baru jak spráskanej pes, bez pozdravu napíše takovouhle zprávu?
„Jdi do prdele, Zuzano.“
Ne pozitivní, zdá se…