Někde v nějakym jinym vesmíru, v nějakym jinym toku času možná fakt ucuknu, když se ke mně až nepřirozeně nesměle nakloní, aby mě políbil. A vývoj dalších událostí odpovídá tomu, že jsem dospělej a zodpovědnej člověk. Jenže v tom našem se to nestane. A tak se na sedadle spolujezdce v jeho autě chlácholim tim, že dospělost a zodpovědnost se přeceňujou.
„Cos měla s Majkynou?“
„Co bych s ní měla mít?“
„Dívala se na tebe, jako bys jí rozšlapala všechny bábovičky a zároveň jako by chtěla, abys to udělala znova a ještě hůř. Takhle se dívá na všechny svoje ex.“
„Nic jsem s ní neměla. Zdrhla jako srab.“
Martin se zasměje. Stojíme opřený o kufr jeho CLAčka někde v Krušnejch horách a zíráme do krajiny. Mohli bysme asi popojít, ale k čemu, když tenhle kýč stačí.
„To nezní jako ona.“
„Pracovaly jsme spolu, ale pak se na to vysrala a týdny a měsíce se neozvala.“
„Jo, to zní jako ona.“
„A víš co je na tom nejhorší?“
„Že se tu bavíme o takovejchhle sračkách, místo abysme si zaprcali na zadních sedačkách mýho auta?“
Mlčim. Napadá mě hromada věcí, co se na to dá říct, ale žádná není správně. Jak vybírat z katalogu příliš dobrejch nabídek a nemoct se rozhodnout.
„Tyvole já nemám slov. Vidíš, co se mnou děláš?“
„A to tě ani neosahávám.“
„Věčná škoda.“ Tahle odpověď se nabídne takřka hned. Martin se ušklíbne.
A cestou zpátky do Prahy, když z rádia začne hrát Lemon Tree, rozvlní na chvíli auto do rytmu úvodní melodie. Úplně stejně, jako to dělávala Aneta, když mě jako dospívající existenci vozila po doktorech. Nebo jen tak na projížďky, abych nebyla smutná. Jenže teď málem smutná jsem, když si vzpomenu na všechny ty společný chvíle, kterejch se zpětně zdá po čertech málo. A pak mi Martin položí ruku na koleno. A kdo by moh bejt smutnej v takový chvíli. A tak mu ji chytnu a posunu trochu výš na stehno.
Dospělost a zodpovědnost se přeceňujou. A zadni sedačky CLAčka jsou stejně nepohodlný jako kterýkoliv jiný.