Pro změnu v noční Praze hledám princeznu. Lépe řečeno ten jeden bar, v kterym jsem ji viděla naposledy. Malichernejma otázkama, jestli bych ji vůbec měla hledat nebo se na to vysrat, se vůbec nezabejvám. A když ji konečně najdu, je to turbulentní. Vidim na jejim obličeji, že kdyby mohla, čapne mě za límec a vyhodí mě dveřma ven. Vidim na jejích očích, že kdyby mohla, vrhne se mi kolem krku.
„Tak co si dáš?“ Ani nečeká na odpověď a začne míchat gétéčko.
„Nikdy jsem ti neřekla o Anetě.“
Mlčí. Neví, co si o tomhle votvíráku konverzace má myslet. Taky bych nevěděla.
„Anetě?“
„Mojí starší ségře.“
„Ty máš ségru?“
„Měla jsem.“
Tíživý ticho se na barovej pult rozplácne jak hrouda bahna. Markéta přede mě položí gin tonic.
„Mám se ptát?“
„Jenom jestli to chceš vědět.“
„Tak mluv.“ Tu odměřenost jí nevyčítám. Zasloužim si to.
„Aneta se před víc jak deseti lety omotala kolem stromu. Ale Aneta taky byla první, po kom jsem se ptala, když jsem se před pár tejdny vzbudila na kapačkách.“
„Vzbudila na kapačkách?“
„Mladší sestra se tý starší holt nikdy nevyrovná.“
To samý ticho.
„Proč mi zrovna teď vyprávíš o Anetě?“
Dobrá otázka. Vidím jí na očích, že podobných má ještě desítky. Že to chce slyšet všechno, ale vlastně nechce vědět nic dalšího, protože by to znamenalo nějakej bonding, kterej si musí sakra rozmyslet. Ale jak jí to vysvětlit? Že o tom mluvim jen proto, že se oklikou chci dostat k tomu, jestli má kurva bráchu? A že se na to ptám, protože mě zajímá… co přesně mě zajímá?
Ale než se nad tím stihnu zamyslet, opře se o bar vedle mě Adonis.
„Majkyno, příští pití tady pro slečnu je na mě, ju?“
Dívám se na něj. Pak na Markétu. Markétě ztvrdnou všechny rysy. Takhle jsem ji nikdy neviděla.
„Diskutovat o tom nebudu, prostě jí to nalej.“
A ještě má ten čurák tu drzost na mě mrknout. A pak odejde. Jestli Markéta jeho požadavku vyhoví, ho zjevně moc nezajímá, protože je o tom naprosto přesvědčenej. Tak sebejistej zmrd to je.
„Kdo to byl?“
„Martin.“
„Celkem fešnej.“
„Na toho se vyser, Zuzano. Je to strašnej kokot.“
„Tak to je vlastně přesně můj typ, ne?“
Další hrouda bahna na barovym pultu.
„Pročs mi vyprávěla o Anetě?“
„To je vlastně jedno.“
Pozoruju Adonise, teda Martina, a někde uvnitř sebe cejtim, že tohle špatný rozhodnutí bude fakt drahý. Ale nemůžu si pomoc. Něco na něm je, něco mě k němu táhne. Možná moje touha zaplácnout tu spalující prázdnotu aspoň nějakym pocitem. Možná jenom nemám pud sebezáchovy. Možná prostě jen potřebuju polechtat ego a nějakou externí validaci. Kdo ví. Je to vlastně jedno.
Asi na Martina zírám fakt urputně, protože se po mně ohlídne. A ten úsměv, kterej mi věnuje, to celý rozhodne za mně. Vytáhnu z kapsy cigára a hlavou pokynu ke dveřím. Kývne. A tak jdeme spolu ven.
„Co seš zač?“ nastavuju mu krabku, ale odmítne.
„Myslel jsem, že Majkynu znáš líp.“
Zapálim si.
„Kéž by.“
„Takže se ti nepochlubila?“
„Že seš strašnej kokot?“
„No to jsem.“ Sebere mi cigáro z prstů a naprosto samozřejmě potáhne. „Asi jako všichni starší bráchové.“
Tuhle hroudu bahna cejtim přímo v obličeji.