Ještě ráno je byt cejtit popcornem a rozlitym vínem. A zaschlym spermatem. Když jsem si ho v noci utírala z břicha, mezi lopatkama mě šimrala záložka do knížky. Napadlo mě při tom cosi o tom, že holce se do zad obtiskne každá postel, v který roztáhne nohy. Takový nechutný klišé. Nevim, jestli mám kocovinu, nebo jenom ztuhlou krční páteř. Odcházim dřív, než se vzbudí. Nos mám plnej pánskýho antiperspirantu a laku na vlasy z jeho koupelny a někde v pozadí jsem já. Jsem to já, ale cejtim někoho úplně jinýho.
Včera bylo září. Dneska mě autobus veze zamlženou Prahou. Matně kolem sebe poznávám obrysy svejch dávnejch útočišť. Jakkoli je to další klišé. Tenhle autobus má na trase všechny ty zaplivaný kluby, který mě pravidelně napájely pivem za směšnej peníz. Včetně toho pajzlu, kde mi nemytý trubky způsobily blicí maraton. Celym tělem až ke konečkům prstů mi proběhne vlna odporu. Jako by se mi pod kůží hemžily mnohonožky. Bolí mě v kříži. Chce se mi zvracet.
Někdy uprostřed dne mi dojde, že jsem letos už o dva roky starší, než byl on, když se zabil. A že je to už vlastně deset let. Čas nějak kurevsky letí, už ani nevěřim, že se to všechno stalo v tomhle životě. Několik minut pak přemejšlim, jestli je mi vlastně pořád ještě těch mejch dvacet- nebo už dávno minuly další roky a jenom jsem si nevšimla. Jakej je vlastně rok a co se děje. A proč si nemůžu vzpomenout, co jsem před spanim sledovala za seriál. A ono mi to pak dojde.
Ve tři ráno se mi podaří naladit tinnitus. Čistý fis. Kdyby byla kost vzpříčená v krku tón, bude to fis. Došel mi gin, tak si tonic přilejvám do bourbonu. Sleduju brakovej seriál a snim o románku s charismatickym vysokym hercem, kterej se do mě bláznivě zamiluje při náhodnym setkání někde v divadelní kavárně. Vlastně to ani nemusí bejt herec. A nemusí to bejt divadelní kavárna. Ale vysokej a charismatickej by bejt moh, to jo. Na mobilu mi přitom blikne další zpráva o včerejší noci, kterou si nepřečtu dřív než za pár dní. A to už stejně nebude dávat smysl. A když mi dojde tonic, přilejvám si bourbon přímo do slin. Na obrazovce běží už asi desátej díl v pořadí, ale děj se stejně nepohnul. Za to ze vztahovýho diagramu by se dal uštrikovat slušnej svetr. Snažim se nemyslet na nastupující migrénu a všechny ty zprávy, na který někdo čeká odpověď. A zatímco se svěrák kolem mý pravý hemisféry utahuje, za žaluziema se začíná šklebit ráno.