Stojíme spolu na cigáru. Dny se krátěj. Vždycky mě překvapí, že tak éterická bytost kouří víc než já. Ale asi to dává smysl. Mluvíme o budoucnosti. O budoucnosti, v který bych ji chtěla mít, ale to jí neříkám. O tom, že já jsem prej strašně dobrá a ambiciózní a ona to neumí. O tom, že by chtěla bejt apsoň z půlky tak ctižádostivá jako já, aby zvládala dotahovat věci do konce. Neříkám nic. Nemám, co říct. Nemá pravdu. Neumim dotahovat věci do konce. Vždycky je jen nakopnu a doufám, že se do cíle dokutálej samy. A k mýmu překvapení to většinou vychází a asi to pak budí iluzi, že jsem dobrá. Možná jsem se měla vysrat na kancelářskou práci a bejt iluzionista.
Markéta mi vypráví, že vůbec neví, co bude dělat. Házim nějaký debilní vtípečky a pokaždý, když se zasměje, cejtim, jak ten kus ledovce ve mně o trochu víc taje. A pokaždý, když se mi na chvíli zadívá do očí, mám chuť jí navrhnout, že skončim taky a odjedeme spolu někam do hor, kde budeme žít šťastně až do smrti. Asi to fakt bude princezna, když ve mně vzbuzuje takový nechutně kýčovitý myšlenky. Když se pak ve výtahu střetneme pohledem, chytnu jí hlavu do dlaní a zprudka ji políbim… Samozřejmě kecám, nic takovýho neudělám. Jen myslim na to, jaký by to asi bylo. Asi trapný. Dva tejdny bychom se pak musely ještě míjet a tvářit se, že nic. Takovejch trapnejch věcí už jsem zažila dost na to, abych si nějakou takovou chtěla líznout znova. Radši si ty poslední dva tejdny budu pamatovat jako poslední dva tejdny, kdy jsem se těšila do práce. Jenže další ráno na mě čeká srdceryvný vzkaz, jak byl každej den se mnou v kanclu požehnánim, hodně jsem princeznu naučila a další takový kýčovitý sračky, který jsou svym způsobem hezký a hřejivý, ale zároveň se mi z nich chce trochu zvracet. Asi jako když se přežereš levnou zmrzlinou. Na konci tý matlanice je legendární věta. „Ráda tě někdy uvidim aspoň na cigáro nebo tak.“ Jo jasně. Jasně. Tak určitě. A princezna přijede na drakovi. No nic…
Dny, který uběhly od chvíle, kdy jsem Markétu viděla naposledy, už ani nepočítám. Jenom myšlenka na to narůstající číslo mě přivádí k šílenství. V noci vidim její oči. Občas potkám slečnu, která používá stejnej parfém a neubránim se hořkýmu úšklebku, když si uvědomim, že to číslo, který se snažim si nepřipouštět, už nikdy nebude nižší. Jasně, mohla bych asi vzít telefon a zavolat jí. Nebo jí napsat. Nemá ráda, když jí lidi volaj. Ale vim, že to neudělám. A zatímco dny budou přibejvat, budu na to myslet čim dál víc. Ale neudělám nic. A nakonec, až z toho budou měsíce a roky, to číslo smažu. Nebo ho smažu, až mě to prostě napadne. Ale zatim ne.
Cigára jsou bez princezny dlouhý a prázdný. Kancl je bez ní sice furt stejně malej, ale prázdnější. Cestou na autobus vdechnu banán. Naštěstí jen metaforicky, ha ha. Žaludek mě bolí od hladu. Nemám hlad. Nebo mám, ale rozhodně ne po jídle. Jenže nazrzlý princezny v míse s ovocem firemní kuchyňka nenabízí. Vylejvám do dřezu zapomenutej zbytek mlíka s velkym M. Je mi divně. Prázdno. Jako bych vylejvala sebe. Fuj kýč… Tak si tam aspoň dělám kafe. S rukama založenejma na prsou čumim do prázdna, jsem v absolutnim tichu. Mám klapky na očích. Kdyby kolem produpalo stádo slonů (za předpokladu, že by se do těch hnusnejch úzkejch mravenčích uliček vešlo), nevšimla bych si. Kdyby mi začaly odpadávat kusy obličeje, nevšimla bych si. Vnímám jenom smrad levnýho kafe. Existuju jenom já. Existuju vůbec? Kolik času už se tady vlastně takhle prcám? A proč mám pocit, že to kafe najednou smrdí povědomym parfémem? Doprdelepráceuž. Otočim se ke dveřím. Stojí tam s rukama založenejma na prsou. Hezkej a chytrej kolega. Ano, správně, ten, co maturoval z matiky. Ten, co neměl rande se mnou. Ramenem se opírá o futra a usmívá se.
„Kde máš kolegyňku, princezno?“
Kysele se ušklíbnu. To oslovení je jako pokoušet se spolknout suchou nakládačku.
„Snad jsem zas tolik neřek.“
„Ne, v pohodě.“
Mlčim. Vlastně ani nevim, jestli mu chci cokoli říkat. Jen mu zírám do těch usměvavejch očí a bavim se vzpomínkou, že byl čas, kdy bych za tenhle moment obětovala svoje prvorozený dítě.
„Aha, zajímavý, to bych do ní neřekl. Vážně? Tyjo, díky za pokec, Zuzano, tak zas někdy.“
Fascinující, jak některý lidi uměj bejt ukřivděný jen proto, že nedostanou instantní odpověď.
„Prostě odešla. Nosila si to moc domů.“
„Chyba slabejch kusů.“
„Třeba si to taky nosim domů.“
„Ty? Rozhodně ne.“
„A ty?“
„Já si nosim domů jenom ženský.“
„Mám to brát jako pozvání?“
Hou hou hou, Zuzano, co to zas vyvádíš?! Uvědomuješ si vlastně, cos mu to právě řekla? Ty se prostě nepoučíš, co? Podívej se na něj, takhle dlouho snad nikdy nemlčel. Že ti není hanba, tyvole. Ne není, fakt není. Chtěl si povídat, tak ať si to užije… A on se najednou začne upřímně smát. Dělaj se mu u toho takový roztomilý vrásky kolem očí… Tyvole Zuzano, ne. Ne. NE.
„No vlastně můžeš,“ pokrčí rameny stále se smíchem.
„Tak vlastně můžu.“ Zuzano ne.
„Tak vlastně fajn. Až mě konečně pustíš ke kávovaru, můžeme se domluvit.“
Držim v ruce hrnek s kafem. Pozoruju jeho záda.
„Mohla bys mi dát třeba číslo.“
„To bych třeba mohla.“
„Takže?“ Otočí se ke mně čelem. Kávovar chrčí. Přejdu k němu blíž a nadiktuju mu číslo. Prozvoní mě. Uložim si jeho číslo a na okamžik se střetneme pohledem. A pak, když se otočí pro kafe, dvěma ťuknutíma smažu kontakt na dědičku země nezemě. Odcházíme z kuchyňky spolu, i když se na konci chodby rozdělíme. Ve vzduchu se mísí vůně levnýho kafe, jeho parfému a mejch vlasů.
Sednu si za stůl s pracovnim počítačem, ale nepřihlásim se. Místo toho zírám na krajinku na obrazovce. Chtěla bych bejt někde daleko. Chtěla bych se procházet někde v přírodě a nemyslet na nic. Jenže já nemyslet neumim. Takže se nakonec přistihnu, jak myslim na to, že bych chtěla bejt v jeho posteli. A vídat ty záda a oči častějc. Asi…. Nevim, Zuzano, asi bys neměla věřit tomu, že jsou některý věci nafurt. Hlavně, Zuzano, nevěř tomu, že svět není zkurvený místo k žití.