Ráno skoro nevstanu. Vim, že to bude průser. Vim, že tomu jdu naproti. Ale nemůžu si pomoct. Vzpomínám, jak jsme si s Markétou psaly do dvou ráno a já se u toho culila jak dvanáctka, který její crushík z vedlejší třídy lajknul fotku na lidé. A zase se culim. Při převlíkání pozoruju svoji celulitidu a popraskaný žilky na stehnech. Nojo, už mi holt není dvacet. Narozdíl od Markéty. Co si vůbec nalhávám, holka jako ona, to je úplně jiná liga. Například liga ryzích heteros.
Cestou do práce potkám Ježíše. No dobře, tak jenom samolepku s jeho podobiznou. Někdo ji fláknul na reklamu na sauny. Vlastně je to geniální kompozice – Ježíš žehná pravačkou a za ním je luxusní sauna a hřebečci v ručníkách. Žhavý požehnání, pičo vole. A všechny ty figurky před Hlavákem, u kterejch si nikdy nejsem jistá, jestli to jsou plakáty nebo maso a kosti, to jenom korunujou. A nakonec před prací potkám princeznu.
„Cigáro?“
„Cigáro.“
Stojíme naproti sobě. Nedívá se na mě. Nedívám se na ni. Vzájemně se přehlížíme a mně se trochu klepou ruce. Trochu se bojim dívat přímo na ni. Sluníčko mi propaluje čelo a vítr mi lepí vlasy na rty. Markéta mhouří oči. Kolem projíždí auta.
„Všichni se po tobě otáčej,“ řekne najednou.
„Já vim, po mně se furt někdo otáčí.“
„Po mně ne.“
„Tyvole Markéto, nekecej.“
„Nekecám. Asi nejsem tak zajímavá jako ty. Asi ze mě nevyzařuje ta ctižádost, co z tebe.“
„Nebo se každej prostě musí otočit, aby se na tu žirafu podíval pořádně.“
„Seš blbá.“
„Jsem.“ To ti tak budu žrát, princezno, že se za tebou nikdo neotočí.
„Jaký to je, když se za tebou chlapi otáčí?“
„Smutný.“
„Smutný?“
„Prostě jako trofej na poličce. Je nezajímá, kdo seš. Oni si tě nějakou vysní a pak je mrzení, že realita tý jejich představě neodpovídá.“
„To zní spíš jako tvoje problémy s randěnim než jako vysvětlení, proč je smutný, že se za tebou otáčej chlapi.“
„Tak jasně, ale prostě automaticky předpokládám, že každej, kdo se za mnou otočí, se otáčí jen kvůli svý domněnce, ne proto, kdo opravdu jsem.“
„Možná kdyby sis napsala na čelo svou povahu, otáčeli by se i kvůli tomu…“
„Jono, podívej se na tu krávu, co má popsaný čelo.“
„Ale přitom to, kdo seš, je na tobě to nejzajímavější.“
„A nejhorší.“
A princezna už neříká nic. Nedivim se jí. Co taky na takový klišé odpovědět. Ale rozhodně je její mlčení lepší, než když mě lidi utěšujou, že jsem moc pesimistická, že tak to není. Že jsem úžasná a skvělá. A pak si to rozmyslej.
Celej den pak spolu nepromluvíme ani slovo. Cejtim ve vzduchu opar divný atmosféry, ale vlastně vůbec nedokážu říct, z čeho pochází. Nedokážu se ani pořádně soustředit na práci. A pokaždý, když se podívám na Markétu, zírá do monitoru. Situaci a svý nepohodlí nakonec vyřešim jako správnej dospělák a vezmu si sluchátka.
Markéta odchází o hodinu dřív. Nevěnuju jí výjimečně žádnou pozornost. O to víc se skoro poseru leknutim, když mi položí ruku na rameno. Strhnu si sluchátka a otočim se na ni.
„Krásnej večer, Zuzo.“ Zase ten zvláštní úsměv, dokonce se mi přitom i zadívá do očí. A pak prostě odejde dřív, než jsem vůbec schopná cokoli říct. A samozřejmě ve zbejvající hodině neudělám už ani piču, musim furt myslet na ten úsměv. Furt cejtim na rameni její ruku…
Autobus dneska večer připomíná diskotéku na perníku, světla blikaj do rytmu nečeho jako Greensleeves, dědek vedle mě se šťourá prstem snad až na mandlích a borec přede mnou si pro sebe povídá, jak nemůže, jak to nejde, že to se nedělá a do toho se pohihňává jak školačka. A já stejně pořád vidim jenom ty modrý oči. Ten úsměv.
Neser tam, kde jíš.
Neser tam, kde jíš.
Neser tam, kde jíš.
Vystupuju. Doprdele Zuzano, vysrala by ses na kuchyňskej stůl? Tak proč zcela vážně uvažuješ o tom, že pozveš na rande kolegyni? Kolegyni, s kterou každej den sedíš osm hodin v kanclu? A ani nevíš, jestli je vůbec aspoň trochu na holky? Zuzano tyvole, dej si rovnou radši do kuchyně hajzlpapír a nezvi návštěvy… Jo, samomluva, to je moje hobby. Člověk musí mít nějakej koníček. A v urážení sebe sama jsem mistr světa pacholeta.
Začíná pršet. Doprdele Zuzano, proč sis nevzala deštník!