Koukám se na svoje kolegy a fakt by mě zajímalo, kde nás vyhrabali. Já, která věřim, že spíš potkám jednorožce, než že k někomu někdy ještě zvládnu hlubší emoce, rozvedenej fotřík, kterej má na všechno řešení a všechno bere sportovně, a taková citlivá mlaďoučká princezna, co sotva vylezla střední školu a ještě je plná ideálů. Už jenom čekám, kdy sem dveřma vpadne totálně zcákanej BoJack Horseman a pobleje nám stoly cukrovou vatou. Radši se cestou na hajzl mrknu do relaxační zóny, jestli se tam někde neválí Todd se slipama na hlavě… Zatímco fotřík mluví téměř nonstop, princezna se jen sem tam tiše uchechtne některýmu z jeho fousatejch vtipů. Brzo je přestanu poslouchat. O pár hodin jenom postřehnu, jak ji láme, aby spolu něco podnikli. Napadne mě u toho cosi o mrzení.
Večer doma konečně zametu vlasy. A když si sednu s drinčíkem k televizi, rozsvítí se mi telefon.
„Pojď ven, dáme cígo.“
A tak drinčík hezky exnu a jdu. Sedíme na lavičce, pálíme jednu za druhou a tělo mi začíná těžknout. Kámoška se mi strašně směje, že jsem se svejma ambicema skončila tam, kde jsem skončila. Jenže to musí bejt nějaká mejlka, já nikdy žádný ambice neměla.
„Jde za mnou Fanda, dáš si s náma jointa?“
„Asi bych neměla,“ slyšim se říkat, i když brko je přesně to, co bych si teď dala.
„Ale pičo. Na to se vyser, dáme jointa.“
A najednou tam s náma sedí Fanda a balí špeka. Maj kurevsky silnej matroš, přistihnu se, že mám tik v noze a nejde to zastavit. Rozesměje mě to. Kámoška mi vypráví historky z praxí. I když jsem je slyšela už před lety, pořád jsou vtipný. Řehtáme se jak zjednaný, až nás bolej bránice. Nakonec nás přijdou pozdravit i cajzli. A tak se v souladu s jejich pokyny přesouváme do svejch domovů, žeano. Jsou dvě ráno. Chodba mi připadá strašně dlouhá, z výtahu skoro vystoupim mezi patrama. A jakmile za sebou zaklapnu dveře, zebleju se jak doga. Kurevsky silnej matroš.
Ještě ráno o sobě pořádně nevim. Ale vstanu. A jdu. Je to potřeba. V kuchyňce, když si dělám kafe, potkám hezkýho kolegu z jinýho oddělení. Zatímco já se soustředim, abych udržela hrnek, on mi vypráví, jak maturoval z matiky a povyšuje se na hezkýho a chytrýho kolegu. Večer má prej rande. Ne se mnou. Škoda.
V kanclu je na svym místě jenom princezna, fotřík chybí. Princezna mě skenuje očima a já se snažim tvářit, že mě to vůbec nesere. Asi se mi to daří.
„Kafe?“
„Mhm.“
„Přinesla jsem si dneska mlíko, tak si klidně posluž, Zuzo.“
„Jo, díky… Er…“ Zapomenout jméno kolegyně, která se ti včera představila a sedí naproti tobě? Výborně, Zuzano, to máme za plnej počet bodů!
„Markéta.“ Nojo vlastně, princezna Markétka.
„Jo, jasně. Sorry, na jména a ksichty jsem lempl.“
„To je v pohodě, mám to většinou stejně.“
Usmívá se na mě takovym divnym blahosklonnym způsobem a já jen zírám a nevim, co říct. To bude za další plnej počet.
„Já stejně piju kafe bez mlíka.“
„Fakt jo? Já bych nemohla, je na mě moc přísný a vadí mi ta pachuť.“
„Já mám tu chuť ráda. Je to takovej nelítostnej kopanec do žaludku zevnitř. Připomíná mi to, že svět je furt stejně zaprcanej.“ Proč jí to vůbec řikám?
„Ježiš ty seš ale pesimista.“
„Nojo, hnusnej pesimista.“
„Já jsem taky. Svět je pěkně zapíčený místo k žití.“
Markéty potutelnej úsměv mě tak konsternuje, že už neřeknu nic. Ani nevypadá, že by jí to vadilo, jen na mě ještě chvíli upírá ty svoje modrý skenery a pak se zabere do práce. Špatně jsem ji odhadla. Hovno princezna. Vsadim se, že pokud existuje Bůh, válí se z týhle situace smíchy na zemi. A pokud bych teď náhodou umřela, bude se mi smát přímo do obličeje… Jasně, že to už dávno řekli Depešáci, já vim, ale kdo má ty originální příměry furt vymejšlet.
Po obědě mi princezna začne vyprávět o tom, jak má ráda svůj klid a procházky v letnim dešti. Sere mě, že žvaní, místo aby makala. Ale když začne mluvit o pozorování východu slunce nad zasněženou krajinou a se zasněnym úsměvem se mi na okamžik zadívá do očí, zasnim se taky. A napadne mě u toho cosi o mrzení.