Je to jedna z těch bezčasejch nocí, kdy se prostě najendou vzbudí a chvíli jen zírá do tmy, než jí pořádně dojde, co se přesně děje a proč. Každej nádech vnímá jako samostatnej celek, možná se na něj až moc soustředí. Zvuky zvenčí zvláštně nezní. Palčivej chlad za hrudní kostí, nádech najednou bolí a spánek jako rána z milosti nepřichází. Ani ráno. Všechno jen nemilosrdně připomíná. A nezáleží na tom co. Nebo koho.
Na stropě se černaj rejhy, ve zdi se třepotaj větve. Nejdřív má pocit, že vidí přízrak, ale je to jen měsíční odraz v zrcadle. A za nim obličej. Jde si zapálit na balkón a jenom naučeně se vyhejbá překážkám temnýho bytu. Venku někdo volá o pomoc. Hysterickej křik a pláč. Kočky se mrouskaj. A žhavej konec cigára jí zase popálí prsty. Čas odtikává. Je ráda, že ho nemůže zastavit. Není ráda, že ho nemůže překlenout.
Na stropě tančej všechny její myšlenky a nedovolej jí odtrhnout pohled. V dálce houká vlak. Před očima se jí zhmotňuje nádraží. Na nástupišti pobíhá groteskně přeplácaná minulost. Než se stihne rozesmát, stojí před ní půllitr. Dopíjí, venku ji vítá předsilvestrovská Praha šumící sněhem. Ani jí to nepřijde, když o pár minut pozdějc na Hlaváku zebleje záchod a lituje, že nemůže vyzvracet i sebe sama. V měkce osvětlenym pokoji si zapálí poslední cigaretu. Filtr se bolestivě lepí ke rtům. Dětskej pláč za stěnou. Na patře cejtí ocelovou pachuť. Zírá na něj. Neříká nic. Do klína se jí sápe chlad. Uhejbá očima.
Konečně svítá. Každej nádech vnímá jako samostatnej celek. Pod okny zvoněj tramvaje k uzoufání. Vaří si kafe.