Byl to upršenej víkend. Ještě ve čtvrtek jsem měla plno plánů, kam všude se chci v sobotu podívat, jenže pak byl pátek, já stála na nádraží v Číčenicích a v ústrety se mi sunul nacucanej bouřkovej mrak, kterej měl mnohem rychlejší tempo, než pomalu ubejvající minuty zbejvající do příjezdu vlaku. A pak začalo chcát a nebylo vidět na krok. Nu což.
V deset večer, po úspěšnym dosažení destinace po pouhejch 8 hodinách na cestě, jsem vyfasovala večeři a byla usazena ke stolu za účelem nevyžádaný socializace.
Kulturní šok číslo jedna: ženy tu nepijou pivo, ženám je tu nabízen ochucenej Birell, s promilema maximálně nějakej cider. Já ale chci pivo. A tak po krátkejch dohadech a za přítomnosti nechápavejch pohledů dostávám lahváče.
Kulturní šok číslo dva: lahváč se tu přelejvá do sklenice, na pití přímo z flašky se kouká jako na dacanství. Já sklenici opakovaně odmítám. Toho bohdá nebude, abych si přelejvala lahváče do sklenice! Za přítomnosti pohoršenejch pohledů se sklenice vrací na poličku.
O necelejch 12 hodin později jsem vyfasovala snídani a svoje večerní místo u stolu. Mikrovlnka, která se podle displeje nacházela někde v Grónsku nebo Brazílii, ukazovala ta samá čísla, jako když jsem se na ni dívala v noci naposledy. Trochu divná shoda. Nebo taky ne.
„A co teď vlastně děláš?“
„Já? Nic. Dala jsem výpověď, od úterka budu nezaměstnaná.“
„No to je blbý v týhle době. Ale oba bez práce nejste, ne?“
„No blbý to asi je, ale co s tim. A nejsme.“
„Aspoň že tak.“
Za oknem hustě pršelo. Než jsem se stihla zakousnout do rohlíku, přiřítily se první dvě děti. Bože dobrý.
„Edu, Edu, Edu, Edu, hele, koukej, koukej. Budeš si se mnou hrát na obchod?“
Za tohohle skvělýho zvukovýho doprovodu mi snídaně trvala zhruba dvě hodiny. Dvě hodiny nepřetržitýho a nechutně upištěnýho dětskýho hlásku, kterej ve mně permanentně vzbuzoval chuť tu malou kreatůru čapnout a prohodit oknem. Hádáte správně, kafe součástí snídaně nebylo.
Po další hodině jsem upřela významný pohled na jedinýho člověka, o kterym jsem věděla, že je to pro něj stejně nesnesitelný jako pro mě. Přes rameno se mi na chvíli zadíval z okna na neslábnoucí déšť, ale nakonec kývnul, tak jsme se společně s děštníky odebrali ven.
Na naučný stezce za městem, kam jsme došli s úplně mokrejma botama a nohavicema (a já i s několika šnekama na podrážkách), jsme se na chvíli zastavili. Pořád vydatně pršelo, mraky se trhaly o jehličnatý hřebeny hor a vzduch voněl mokrym jehličím.
„Tyvole, to už budou tak minimálně tři roky, co jsem tady byla naposled.“
„Fakt?“
„A pamatuju si jenom, že byl červen, bylo teplo, připadala jsem si strašně tlustá a někdo se mě zeptal, jestli už není čas udělat si děcko.“
Znovu jsme se rozešli. Podél cesty bylo strašně moc borůvčí, ale nebyly na něm žádný borůvky. Přepadla mě nějaká nostalgie. Borůvky jsem naposled sbírala na táboře, když mi bylo šest. A to už jsou dvě dekády, tyvole ale už..
Z rozjímání o pomíjivosti a plynutí času mě vytrhlo téměř zvolání: „Jé, hele, borůvky!“ A pak už lezl do škarpy u kolejí, aby nějaký natrhal. Stála jsem na cestě nad ním a trochu obdivně ho pozorovala. Když mi pak nasypal do natažený ruky hrst borůvek a vyškrábal se zpátky na cestu, rovnou se rozběhl na druhou stranu, že tam viděl brusinky a mám se jít podívat. (Nojo, hádejte, kdo z nás dvou je místní…) Cestou zpátky do sucha a tepla mě ještě zvládl zasvětit do tajů hledání a sbírání lišek. A když mě pak ještě přivedl k hojně obsypanýmu a obrovskýmu maliní, připadala jsem si už úplně jak v říši divů.
„Docela to předčilo moje očekávání, ti řeknu.“
„Taky bych nečekal, že narazim na lišky přímo u cesty. Většinou ani nestihnou vyrůst, jak to tady lidi luxujou.“
Pastviny kolem nás zely prázdnotou. Mraky se pořád trhaly o smrky. Déšť si dal zrovna na chvíli pauzu, ale našim promočenejm já to bylo už stejně jedno.
„Kolik tam je vlastně celkem dětí?“
„Osm.“
„Já se poseru.“
Přicházeli jsme na dohled civilizaci. Mezi kopci houkal motorák. U nádraží jsme potkali partu děcek s nahlas hrající hudbou, o dvě ulice dál rodinnou výpravu. V cílový rovince bejvalej nonstop bar s hernou, kde je teď čínský bistro.
„Hele, zdá se mi to, nebo tady jsou všichni mrdlý?“
„Jsou tady všichni totálně pošahaný.“
„No a jak se tady moh zjevit někdo tak normální jako ty?“
„Asi anomálie.“
„Hm.“
„A proč se sem ty pořád vracíš, když ti to tady přijde pošahaný?“
„Já vždycky zapomenu, že je tady tolik děcek. A že jsou tady všichni strašně společenský. A pak je mrzeníčko, no.“
„Tak si to někam napiš.“
„Ale tak hlavně se sem vracim kvůli přírodě, žejo. Miluju ty barvy, tu vůni, ty panorámata.“
„Kdybys tu žila tak dlouho jako já…“
„A taky kvůli tobě.“
Zase se rozpršelo. Ruch ulic naplno ustoupil šumění deště, který se postupně stávalo nerozeznatelným od ohlušujícího ticha. Zbejvalo nám už jen pár kroků.