Stojíme na Vyšehradě. Ještě s rouškama. Je konec dubna a já mám na sobě nový šaty. Tramvaje pořád jezdí. A na tý zahradě je pořád voliéra s krkavcem.
– Už jsou to tři hodiny, měli bychom si to vyměnit.
– Jo.
Mineme reklamu na novej nanuk. Dala bych si. Ale stojí šedesát kaček. A to je zkurveně hodně na nanuk.
Chvíli posedíme na lavičce. Kolem pobíhá dítě s koloběžkou a za ním zoufalá matka. O kus dál dvakrát tak velkej pes bez vodítka a košíku. Listy šumí, ptáci štěbetaj a je teplo. Bolí mě nohy. Po měsíci a půl, kdy nejdelší cesta byla od postele na záchod, to prostě nedávaj. Když jsme tejden předtím šli ze Zámeckejch schodů, skoro jsem dole zavelela nasednout na tramvaj. Ale co by na to řekla moje hrdost.
Mimoděk si vzpomenu na babičku. (Návštěva hřbitova bylo to poslední, co jsme před karanténou stihli.) Co by asi dělala ona? Co by asi dělala v týhle době? Naháněli bychom ji po městě, apelovali na ni, ať dodržuje tu debilní karanténu, ten „výmysl bůhvíkoho“ a ať na sebe dává pozor. A stejně by to nedělala a nakonec by to chytla. Chytla, přežila a chodila by kopat do hrobů vrstevníků, co to štěstí neměli, jak ji znám.
– Tak asi půjdem, ne.
Jdeme přes Nuselák. Bolí mě nohy a v roušce se mi špatně dejchá. Auta nás míjej stejně ohlušujícím způsobem jako vždycky předtím.
– Chceš, abych ti ten nanuk koupil?
– No tak jo.