Myslim si, Zuzano, že část tebe, část mě, umřela vlastně pokaždý, když jsem ležela na hotelovym pokoji s kocovinou, která mě nutila zvracet i samotnej nádech, když jsi nasedala do taxíka před klinikou ještě malátná narkózou, když jsem cejtila, že zase někam nepatřim, ani sama do sebe. A že ten pokus se zabít byla jen touha, aby se všechny ty části mohly zase potkat spolu.
A ty krokodýlí slzy, Zuzano, když se ti cestou do Budějek za obzorem vyloupla Šumava. Brečela jsem za volantem tak, že jsem si chvílema myslela, že to musim naprat do svodidel, ale vlastně mi to bylo jedno. Po deseti letech ses vracela na místo, kde kus tebe navždycky zůstal. Vracela ses za ním. S hořkosladkou pachutí na jazyku, že mě tam nikdo nechce. Nikdo tě tam nečeká. Nikdo tě tam nikdy nechtěl. Jen ty nepříjemný asociace a bolení. Jako když se vrátíš do domu, kde tě v dětství zneužívali. Ale poskládalo se to. Některý části tak krásně zacvakly samy do sebe. A brečela jsem znova, když jsem tou samou dálnicí jela zpátky, i když jsem byla už posbíraná.
Bylo to vzpomínkou na všechny ty nedodržený Alešovy sliby? Všechny ty nasbíraný emoce za všechny ty roky, uvědomění, že už je fakt definitivní, že nic z toho, co ti v průběhu let řekl, se už nikdy nestane, nebo si prostě všechny ty věci, co se staly, pamatuješ jinak? Nebo si odmítáš připustit, že těch emocí napříč lety bylo víc. Že tvoje netečnost, tvoje otupělost, tvůj boharovný cynismus jsou ve skutečnosti jen konstrukt tvojí vlastní hlavy. A emoce ne, že nemáš, jen si je nepřiznáváš. Nejseš vůbec otupělá. Seš raněná. Tak strašně raněná, že se bojíš bejt upřímná i sama před sebou. Jako když jsi utekla před Honzou, místo abys mu přiznala, že tě zbouchnul. A to naše děcko by letos už šlo do školy. Umíš si to představit? Chystání aktovky, svačiny…
Jak jsem to všechno vůbec mohla přežít?
A přežilas to, nebo je to všechno jenom v mý hlavě?
Co když ses po tý sebevraždě prostě už neprobrala?
Zuzano?