Prošla dveřmi toho bytu, kterému ani s největší dávkou fantazie nemohla říkat domov. Nepatřila sem. Ne že by snad cítila nějaké vnitřní pnutí, které by ji nutilo k existenciálním úvahám, prostě sem jenom chodila šukat.
„Dneska jsem mluvila s Hankou,“ řekla jen tak mimochodem, sundala si kabát a zcela bez ostychu ho pohodila na pohovku.
„A? Nějaký novinky?“ zeptal se pobaveně a kabát zvedl. „Už jsme to probírali několikrát, nesmíš tu takhle rozhazovat oblečení. Pokud by Lenka jen dostala dojem, že cejtí cizí vůni… Sama dobře víš, že to si nechceš ani představovat.“
Odfrkla si.
„Už jsme to probírali několikrát, Lukáši, používám to samý co ty.“
Potměšile se usmál a kabát vrátil na místo.
„Zase jsi na to skočila.“ Pokynul jí k ložnici. „A co ta Hanka?“
Trochu odevzdaně se posadila na kraj postele. Lukáš si stoupl před ni a založil si netrpělivě ruce na prsou.
„Ty to určitě stejně už dávno víš. Ty víš všechno.“
„Třeba ne.“
„Šla si říct o přidání. Víš sám, jak dlouho tam je a kolik toho dělá.“
„A dál?“
„A místo nějakýho ocenění odcházela s výpovědí pro nadbytečnost.“
„Hm, tak to jsem třeba doteď nevěděl.“
„Aha!“ zvolala vítězoslavně.
„A kde je pointa?“
„Pointa?“
„Proč o tom vlastně mluvíme?“
„Jsem z toho prostě nějaká smutná.“
„A seš z toho smutná, protože…?“
„Protože to je prostě špatně! Všechno dělala, vyřešila každej problém, byla pomalu schopná obrátit směr, jakym se točí země… Člověk by čekal, že za to dostane nějaký ohodnocení nebo něco. Ale ne, místo toho ji vyhodí. Pro nadbytečnost! Fakt mě to mrzí a sere v jednom. Je to nemorální.“
„Lucinko,“ oslovil ji měkce a chytil ji za bradu. „Šukáš s otcem od rodiny v bytě, kde s tou rodinou žije, zatímco si tvůj snoubenec myslí, že seš na józe. Opravdu seš ta pravá, kdo má kázat o morálce?“
„Jdi do prdele.“