„Děláš si ze mě kurva prdel?“
No, Zuzano, co teď budeš dělat?
Co já vim. Asi bych reagovala stejně.
Já se tě neptám, jak bys reagovala. Já se ptám, co budeš dělat?
Tvářit se, že se to nikdy nestalo?
Typická Zuzana. Provede nástřel a pak se dramaticky zdejchne. A za 14 dní kňů kňů kňů proč mi nic nevychází.
No vidíš, jak mě už hezky znáš.
Nechceš přece jen udělat něco víc?
Jako by to zrovna tebe trápilo.
Když ti to řikám zrovna já, tak by ses fakt měla nad sebou zamyslet, Zuzano.
Nedělám nic jinýho.
Tak mu už odepiš. A tu pýchu nejdřív spolkni.
Kde se v tobě bere tenhle laskavej tón?
Každej občas vypadneme ze svý role.
Ty nikdy.
Zuzano, doprdele vem ten telefon a odepiš mu kruva.
No tak píšu. A přecházím u toho po bytě sem a tam. Ale stejně to vždycky znova smažu a nemůžu se donutit klepnout na odeslat. Napíšu toho dokonce tolik, že mi slova přestanou dávat smysl. A nakonec to stejně dopadne jako vždycky.
„Takže kdy?“
Nevim, kde se ve mně tahle suverenita bere. Asi mi je fakt už všechno jedno.
„Neřekl jsem ano.“
„Ale neřekl jsi ani ne.“
Přehánim to? Možná.
„Skoro tři roky ses mi kurva neozvala, Zuzano.“
„Lepší pozdě než nikdy, no ne?“
„Seš strašně cynická píča.“
Nemůžu si pomoct, upřímně mě to rozesměje. Vybavim si, jak mi skoro to samý řekl skoro před třema lety, když jsem se povalovala v bazénu a on se mi pokusil s mroží neohrabaností vyznat, že by nás chtěl nafurt. Mám mu odepsat, že je strašně naivní kokot? To by asi nepochopil, nikdo si tyhle nuance nepamatuje tak absurdně dlouho jako já.
„Holt jsem nezabila ani svoji náturu. Nemůžeš bejt přece překvapenej, Honzo.“
„Můžu.“
Zahodim telefon na stůl. Na to už nemám co říct.
Ty, že nemáš co říct, Zuzano? Ty?!
Neměla jsem mu vůbec odepisovat.
Jojo, mělas rovnou začít fňukat.
Di do prdele.
Displej telefonu se rozsvítí. Sáhnu po něm. Příchozí hovor. Zalknu se, ale bez rozmyslu ho zvednu.
„Ty mi vážně voláš?“
„Tys mi to vážně zvedla?“
Ohlušující ticho. Jeho hlas nepoznávám, i když ho tak dobře znám. Asi jako když po letech potkáš na ulici fotra, s kterym se od puberty nebavíš. A místo pozdravu z toho máš panickou ataku.
„Zuzano, seš tam ještě?“
„Jo.“
„Tys to fakt myslela vážně?“
„Jo. Furt žiju.“
„Do hajzlu s tebou.“
„Tam už roky jsem.“
Zřetelně slyšim, jak frustrovaně vydechne. Nedivim se mu. Ale tak nějak si neumim pomoct. Ani teď, ani jindy. Ani jinak.
„Máš čas třeba pozítří?“
„Cože?“
„Na tu zkurvenou večeři doprdele Zuzano. Půjde to pozítří? A nepokoušej mý nervy.“
„Jo jasně. A nerozčiluj se hned. Půjde to.“
„Seš fakt neskutečná.“
„Taky si tak připadám.“
„Pošli pak adresu. Naberu tě.“
„To zní, jako že už to máš promyšlený.“
„Di fakt do prdele. Tak pozítří.“
Ani nepočká, než cokoliv řeknu, rovnou to típne. Nedokážu ani přibližně artikulovat ani jednu z doprovodných myšlenek. Hlavou mi běží dokola furt to samý.
Kurva. Kurva. Dopíčipráce.