Zdá se mi furt ten samej sen. Někdo zvoní, bouchá na dveře. Nemůžu se pohnout. Ležim napůl na pohovce, napůl na zemi. Zvonek nepřestává. S vypětim sil se zvednu. Spadnu. Vzepřu se asi na všechny čtyři. Trvá to dlouho. Ramenem vezmu futra. Asi by to mělo bolet. Necejtim nic. A když se konečně doplazim ke dveřim, zavěsim se na kliku. Dveře se otevřou. A zase zavřou. Slyšim hlas. Volá moje jméno. Je plnej emocí. Divný. Asi je to důležitý. Znova se zavěsim na kliku. Dveře se otevřou. Spadnu jak pytel brambor. Zase mě namáhá jenom dejchat. Povědomej hlas opakuje pořád moje jméno. Nevim. Je mi strašně zle, ale zároveň je mi to strašně jedno.
Jindy mu zvládnu otevřít normálně. Ptám se ho, co tam dělá. On mi říká, že jsem sama chtěla, aby přijel. A u toho mě drží za ramena a třese mnou. Opakuje moje jméno. Nevim.
Jindy se mi nezdá nic. Jen pocit. Že na mě někdo mluví. Že mě někdo drží za ramena. Že se mi v hlavě rozlejvá teplý mlíko s medem. Nevim. Je to všechno jako argument kruhem. Já. Zvonek. On. Ramena. Já. Nevim.
„Zuzano.“
Drží mě za předloktí. Někdo. Něco. Nevim. Ale vim, že je to špatně.
„Zuzano.“
Asi bych měla ten hlas poznat. Nebo aspoň ten xicht. Nevim. Nedokážu si je zařadit. A tak na něj jen zírám a slzí mi oči. Nevim. Nedokážu ani určit, jestli je světlo nebo tma. Nebo kde jsem. Nevim. Prostě nevim. A slzící oči mě neskutečně serou. Nemám ale ani špetku síly, abych s tim něco udělala.
„Zuz.“
Stejně něžně, jako mě osloví, mi i otře mokrý tváře. Pořád mě drží za předloktí. Zvedne se mi žaludek. Nemůžu pořádně dejchat.
„Nech mě bejt.“
„Zuzano.“
„Nech mě bejt.“
„Zuzano.“ Položí mi ruku na rameno. Vidim na něm, že by toho chtěl asi říct víc, ale asi neví jak.
„Nesahej na mě.“
„Zuzano.“
„Jdi prostě do prdele, Honzo.“
Nemůžu pořádně dejchat. Mám pocit, jako by mi krk někdo nacpal mokrym molitanem a do hrudní kosti probíjel čepy. A on se opravdu zvedne a odejde.
Zuzano.
Nech mě prostě bejt.