Nevim, možná se fakt maj některý mosty znova stavět. Možná to tak má bejt. Možná jsme prvotně fakt jen příliš zbabělý, aby nám došlo, že ten, kdo nám tvrdí, že se nemáme ohlížet zpět, je jenom naše raněný ego a strach. Lžou a my jim věříme.
Z nějaký posraný asi nostalgie jsem se vyškrábala na Děvín, kam jsme vždycky chtěli s Alešem jít. Dívali jsme se na něj z Dobešky, i vedlejšího kopce, ale vždycky jsme nakonec skončili jen u ano ano, tam se musíme příště konečně vypravit. A samozřejmě jsme příště šli zas na tu posranou Dobešku. Nebo vedle. A furt dokola. Až šel do prdele. Takhle zpětně je to ironicky přesná metafora těch našich společnejch let. Proč jsme to nechtěli vidět už tenkrát? Proč jsem to já kurva nechtěla vidět už tenkrát?
Spíš proč sis to nechtěla přiznat, Zuzano…
A tak stojim na tom Děvíně, čumim na tu zkurvenou Dobešku naproti a každá z mejch myšlenek asi prožívá svý malý aneurysma. Brečela bych, kdyby mi to nepřišlo jako naprosto nechutnej kýč. Stojim tu dlouho. Tak dlouho zírala Dobeška na Děvín, až Děvín zírá na ni. Tak dlouho jsem zírala do propasti, až propast pohleděla na mě. Konečně ten Nietzsche dává smysl.
A všechny tyhle umrdaný prožitky a vjemy mě v tý momentální slabosti přesvědčí, že někdy je fajn zkusit ten spálenej most znova postavit. A teď to nemůžu vzít zpátky.
„Nezabila jsem se. Dáme večeři?“
Kurva. Kurva. Dopíčipráce.