Zase seš tady?
Byla v tom jeho matka. I když se tvářil, že rozhodně ne, bylo mi jasný od začátku, od první sbalený krabice, že to ona mu to všechno nasadila do hlavy. To ona zanesla spóry pochybností, který se nakonec rozrostly až v kompletní podhoubí rozhodnutí. Mrdat je voba.
No Zuzano, tak to máš z půlky splněno. He he he.
Paradoxně není moc velkej rozdíl mezi tim, když tu byl a teď, když tu není.
To tak s chlapama bejvá, Zuzano. Prostě jenom ubydou nějaký věci, když odejdou.
Bordel tady mám ale furt stejnej.
Sama seš chodící bordel.
Nebyl tu už dlouho. Fyzicky jo, mentálně ale odešel dávno.
Nebo byl matinkou odejit?
Ať žijou tyhle oidipáči. Ale daleko ode mě.
A co teď budeš dělat, Zuzano?
Nevim. Asi to, co vždycky, neasi.
Utápět se v sebetrýzni, vzpomínat na všechny ty hezký chvíle, okázale u toho ignorovat ty rudý vlajky velikosti fotbalovýho hřiště a rozjímat, proč je na tebe svět tak zlej?
Drž hubu.
Sanitka. Nakládaj zas nějaký vylitý bezdéčko na hranici vědomí. Nic novýho. Člověk versus tramvaj. Zas nula jedna. Někde vzadu na sítnici vidim furt vypálený ty krvavý louže, policejní pásku, nepřirozeně zohýbaný lidský komponenty a jejich vyprošťování.
Zuzano, cejtíš vůbec něco při těchhle vzpomínkách.
Vůbec nic.
Cejtíš vůbec něco?
Nic.
Lžeš si do kapsy, Zuzano. Vždycky, když si na něj vzpomeneš, tak to cejtíš.
O tom nemluvíme.
Zuzano, vzpomínáš si na ten moment, kdy odešel? Kdy tě prostě poslal do hajzlu? Trvalo dlouhý měsíce, než ses z toho vylízala. Vyrvala sis kus duše. I když víš, a tehdys to taky věděla, že to bylo pro vás oba nejlepší. Ale ten kus tebe se už nevrátil.
O tom nemluvíme.
Ale měla bys. Jinak už fakt nebudeš nic cejtit.
A vadí to něčemu? Emoce lidi nevracej. Emoce vracej jenom tebe.
To mi řekni ty, Zuzano. Vadí to?
Ne.