Čistim si zuby. Na hřbetu ruky prosvítaj modrofialový žíly, dlaně vypadaj jako otlačená hrouda mletý směsky ze supermarketu. Bolí mě čelist. Jako vždycky, když se snažim rozkousnout si vlastní zuby, jen abych nemusela myslet.
Co vidíš v tom zrcadle, Zuzano?
Nevim. Nějakou mrdku, jak si čistí zuby.
Moc vtipný, Zuzano.
Píská mi v uchu, zase to vymrdaný fis. Ty rysy v zrcadle jsou tvrdší, než si pamatuju. Starší. Nikdo nemládne. Líp už bylo. A nikdy se tomu už nic nevyrovná.
Vzpomínám na nějaký ty chvíle plný hlubokejch rozhovorů a vzájemnýho souznění. A na hodiny a hodiny samoty. Zuzano, nemůžeš se tu litovat, že seš sama, když se izoluješ. Tuhle victim card si nech na jindy.
Nojo.
Plivu krev. Škoda, že se na špatný dásně nedá umřít, co Zuzano.
Tojo. Už bych měla dávno klid.
V noci se budim do kostí propocená, přitom mám v ložnici asi dvacet stupňů.
Zuzano, vzpomínáš si, jaks vždycky doufala v nějakej zázrak?
Že se něco stane?
Cokoliv?
A nestalo se nikdy nic.
Sklapni.
Nikdo si na tebe nevzpomněl.
Nikdo si na tebe nikdy nevzpomněl.
Nikdo si na tebe nevzpomene.
Nikdo si na tebe nikdy nevzpomene.
Buď už ticho.
To není o tom, že izoluješ.
Nezajímalas je ani předtím.
Nikoho nezajímáš.
Drž. Už. Hubu.
A Zuzano, myslíš, že tvoje existence dělá nějakej rozdíl?
Nebuď naivní.
Nikdo si ani nevšimne.