Všechny dobrý chvíle prosvištěj, všechny zlý chvíle se vlečou jak poslední tejden před vejplatou… ale když se po tom všem ohlídneš, Zuzano, tak je to všechno stejně strašně dávno.
Přestalo hřmít. A v pozadí nezůstalo nic, než to špatně naladěný rádio.
Můžeš vyhnat Zuzanu z Prahy, ale Prahu ze Zuzany nevyženeš.
Po všech těch letech se potkáme v zaplivanym nonstopu na čtyřce. A místo krásnýho večera s kamarádem alkoholem, se musim dívat na ten čůráckej xicht.
Tak proč prostě neodejdeš, Zuzano? Co tě nutí tady zůstat? Co tě nutí si zrovna k němu přisednout?
Nevim. Ale vim, že některý věci jsou prostě fixní body, kterejma je dřív nebo pozdějc potřeba projít, jinak tě to k nim bude vracet. Tak si sednu vedle něj na bar. Ale neříkám nic.
„Zuzano, vás bych tady tedy opravdu nečekal.“ Žoviální jako vždycky. Hořkne mi jazyk.
„Nápodobně.“
„Věříte na karmu, Zuzano?“
„Měla bych?“
Můžeš vyhnat Zuzanu od všech těch věcí, který jí ubližovaly, ale ty střepy v ní zůstanou rozsypaný napořád. Jenom na ně bosou nohou šlápnout.
„Z nějakýho důvodu jsme se po všech těch letech určitě museli potkat právě tady. To přece nemůže být náhoda.“
„Třeba jsme se potkali jen proto, abych vám konečně mohla do očí říct, jakej jste kus vymrdanýho čůráka.“
Můžeš na sobě udělat všechnu tu práci, můžeš projít sebedelším procesem hojení, ale stejně se ty rány při špatnym pohybu rozšklebí jak tlama krokodýla.
Docent jen mávne na obsluhu. Najednou jsou před náma dva panáky vodky.
„Co jsme si, to jsme si. Tak si potykejme, Zuzano, po všech těch letech. Je to už za náma, ne?“
„Fajn.“ Co už s tim. Panáky o sebe lehce cvaknou.
„Tomáš. Ale klidně mi říkej vymrdanej čůráku.“
„Proč se tak spořádanej a bezúhonnej člověk jako ty vyskytnul zrovna tady? Nevyrušila jsem tě při snaze zničit nějaký další dvacítce život?“
„To nemuselo být.“
„Muselo, Tomáši.“
„Podívej se na mě, myslíš, že mám těm dvacítkám co nabídnout, aby se mnou někam vůbec šly?“
„To fakt už nemáš.“
„Tos taky nemusela.“
„Musela.“
„Opustila mě žena. Prostě jednou sebrala děti, když jsem učil, a já se vrátil do prázdnýho bytu.“
„Dobře ti tak.“
„Tos nemusela.“
„Ale musela.“
„Věříš teda na karmu?“
„Zničils mi kariéru i život, od tý doby jsem několikrát skoro chcípla a roky jsem nevěřila, že jsem vůbec lidská bytost. Myslíš si, že takhle vypadá karma?“
„Férová připomínka.“
Nějakou dobu pijeme v tichosti. Nakolik je to kýč jak prase, je to až terapeutická výměna názorů.
„Chtěl bych ti říct, že mě to zpětně mrzí.“
„Nemrzí. Mrzí tě, že se máš taky na piču, a myslíš si, že když se mi omluvíš, všechno se jako mávnutím kouzelnýho proutku změní. Jenže takhle to nefunguje, Tomáši. Bude to furt stejně na hovno.“
„Já vim. Ale mě to fakt mrzí.“
„Lži svýmu svědomí, ne mně.“
Objednám další rundu. Všechny naše další repliky už jsou jen svýma vlastníma variacema, absurdní drama jako vyšitý. A přesto, nebo právě proto, odejdeme spolu. Tomáš trvá na tom, že mě doprovodí. Aby se mi něco prej nestalo. Tý ironii se musim smát, zvlášť se ukáže, že bydlíme ve stejný ulici.
A ráno je byt cejtit rozlitym vínem a zaschlym spermatem. Na parapetu klape déšť. Odcházim dřív, než se vzbudí. Chce se mi zvracet. Někdo se musel někdy strašně splíst a všechny ty životy narval do jednoho, do toho mýho. A já to teď musim všechno přežvejkat. Snažim se nemyslet na nastupující migrénu a všechny ty věci mezi mejma zubama. A zatímco se svěrák kolem mý pravý hemisféry utahuje, nad střechama se začíná šklebit další den.