„Zuzano, zvedni mi kurva ten zasranej telefon.“
Taky čumim. Tuhle zprávu bych čekala spíš od Honzy, ale ne. Přišla od Markéty. Možná by mě zajímalo, proč její zájem o moji osobu přišel zrovna teď. Proč je to zrovna teď tak urgentní, že mi volá několikrát denně a k tomu mi píše. Ale nemám energii odepsat. A už vůbec to zvednout. A vlastně to nakonec ani nechci vědět.
Jenže Markéta mě těma zprávama bombarduje furt. A v každym volnym okně, kdy mi nevolá Honza, mi svítí na displeji její číslo. Občas mi telefon vyzvání nekonečně dlouho, než to vzdá. Jenže ona to ve skutečnosti nevzdává. Jen mi dává iluzi klidu, než bude pokračovat. Asi jí to budu muset zvednout, jinak se jí nezbavim. Nebo jí odepsat. Že by se mi chtělo dělat jedno nebo druhý se ale říct nedá.
„Nemůžeš mi kruva dát aspoň ty pokoj?“ Nojo, po pár dnech jsem jí to přece jen zvedla. Každý další zvonění bylo jako další teplotní stupeň. A já nejsem žába.
„Co přesně jsi měla s Lukášem?!“
Agresivita, s jakou to na mě štěkne, mě zaskočí.
Takhle ji neznáš, co, Zuzano.
„A cos ty měla s Lukášem?“
Nejlepší obrana je prej útok. Přesto se mi jeho jméno skoro vzpříčí v krku. Před očima zas vidim všechny ty věci, který si nechci pamatovat.
„Zuzano, odpověz mi. Cos měla s Lukášem?“
„Co je ti kurva vůbec po tom?“
„Měl tě plnej mobil. Zprávy, oboustranný hovory. Upomínky v kalendáři… o co šlo?“
„Jak ses dostala k jeho mobilu?“
„O co kurva šlo?!“
„Markéto, brzdi. Jezdil pro Honzu. A Honza ho posílal pro mě, když na mě neměl čas. Jasně, že mě měl plnej mobil.“ Nevim, kde se ve mně bere ta síla držet klidnej tón. A nevim, kde se v Markétě bere tenhle buldočí skus. Ale asi by mě to nemělo překvapovat, musela jsem podvědomě tušit, že v ní něco takovýho je. Jinak bych z ní nebyla tehdy úplně odvařená.
Zuzano, dochází ti to vůbec?
A ty už jdi taky do píči, na tebe teď fakt nemám čas.
„Ty ses zase začala tahat s Honzou? Vážně?“
„Na to, jak urputně mi omlacuješ Lukáše o hlavu, znáš nějak málo reálií.“
„Takže co se stalo? Cos mu udělala?“
„Já?!“
„Jo, ty! Cos mu udělala, že to kvůli tobě poslal do svodidel?“
„Kvůli mně? Kvůli MNĚ?! Nech si tyhle zkurvený fabule na koledu, Markéto. Já v tom autě seděla doprdele taky.“
A je ticho. Ale buďme k sobě upřímný. Na místě Markéty bych to v tuhle chvíli típla a telefon hodila do drtiče odpadu. I na svym místě bych to nejradši típla, ale něco mě drží na drátě. Něco… Zuzano, tobě to nedochází.
„Jak ses dostala k jeho telefonu?“
„Já ti nevěřim, Zuzano, na to tě znám až moc zblízka.“
„Co mi nevěříš? Že nás skoro zabil oba? Tak proč mi vůbec voláš? Co ode mě doprdele chceš slyšet?“
„Je to tvoje vina, Zuzano. Je mi úplně u prdele, kdes byla. Můžeš za to všechno ty.“
„Zbláznila ses?“
„Je to tvoje a jenom tvoje vina, že Lukáš je mrtvej, Zuzano. Máš na rukou jeho krev. A nikdy ji nesmeješ, nikdy se jí nezbavíš.“
„Co po mně kurva chceš?!“
„Doprdele, Zuzano, zabilas mi bráchu. A já ti to nikdy neodpustim.“
Típnu to. Drtič odpadu ale bohužel nemám.
No, Zuzano… Mohlo ti to dojít dřív, viď.