Není to ironie, Zuzano? Všechny ty věci, který tě budily ledovym potem ze spaní, který byly tvoje nejhorší noční můry, všechny tyhle posraný věci se ti prostě staly.
A teď už se jich nemusim bát.
Zuzano, co by ti asi řeklo o 3 roky mladší já?
Že tohle všechno nikdy nemůže přežít. Že tohle všechno se nikdy nemůže stát. Ale ono se to stalo. A pořád jsem tady.
Navzdory sobě.
Navzdory tobě.
Kroky mě vedou až k domu, kde jsme nějakou dobu žili s Alešem. V přízemí tehdy bydlel starší pár se dvěma kočkama. Na zasklenym balkóně měli škrábadlo a na něm se vždycky jedna nebo druhá vyvalovala. Jednou jsme na ně cestou na nákup ťukali, že jim ta černá proklouzla ven. Strašně děkovali a „ty blbečku malej, mazej dovnitř“. Jenže teď je škrábadlo pryč.
Stejně jako je pryč Aleš, Zuzano. Stejně jako je pryč Lukáš.
Byt nemá už ani záclony. Ten obraz mi spadne do žaludku jako hrouda bahna. Ale vždyť je to přes 10 let. Věci se dějou. Věci se mění. Život se děje a mění. Nemůžeš to rozporovat, musíš to akceptovat.
Nemůžeš jít proti přirozenýmu plynutí, nejseš žádnej zkurvenej superhrdina. A plavat tě taky moc dobře nenaučili. Cejtíš ty spálený gumy?
Chvíli přemejšlim, co se asi stalo. Jakej je příběh za tim prázdnym balkónem. Bytem bez záclon. A co se asi stalo s Piškotem a Oliem. Ale nic nevymyslim. Prostě už tu nejsou. Ani ty lidi, u kterejch ani nevim, jak se jmenovali. Ale přesto je to celý až nechutně osobní.
Dochází ti to? Celý tři roky se točíš v kruhu. Schraňuješ si nostalgii jako nakládačky ve sklepě, dvacet let prošlý zavařeniny, kterejch se nechceš vzdát, co kdyby se náhodou hodily. Ale žrát je nebudeš. Zvedá se ti z toho pomyšlení žaludek. Musíš je pustit. Vyházet. A jít dál. Jít pryč. Zuzano…
Ale ty to nedokážeš. Nemáš na to sílu. Nemáš na to odvahu. A nemáš nikoho, kdo by ti byl byť jen ochotnej pomoct, Zuzano.
Nesmim s sebou tahat ty železný koule. Nezvládla jsem se ani oběsit na tom řetězu, kterejma jsou ke mně přikovaný.
Markéta už se neozvala. A Honza se mi jednoho dne prostě už nedovolal. Možná se bude jednou snažit se na mě dozvonit. Good luck with that. Po 20 letech mám nový číslo. A na tý adrese už pěknou dobu bydlí někdo jinej.
Zase utíkáš, Zuzano.
Není to tak dlouho, co by mi myšlenka na to, že se odjebu z Prahy, sundala ponožky i s nehtama na nohách. Ale přesto nakonec stojim opřená o kašnu na generickym náměstí v nějakym jihočeskym městě. V ruce hnusnej svařák, protože všechny svařáky jsou hnusný, ale Karolína ho nechtěla pít sama, tak ho mám taky. A Karolína je opřená vedle mě. Co chvíli se pitvoří na nějakýho čoklíka. A nebo se dojímá nad vánočními světýlky.
Když jsme se s Karolínou potkaly náhodou podruhý na trzích, začala mi vyprávět, jak zbožňuje psy a vánoční světýlka. Dělala jsem si z ní tehdy trochu prdel, co by dělala, kdyby se objevil pes omotanej vánočníma světýlkama, že by jí musel implodovat receptor roztomilosti. A ona se tomu blbýmu vtipu zasmála. A s naprosto ryzím entuziasmem spustila, jak každý Vánoce chodí koukat po světýlkách. Asi to byly ty její velký hnědý oči, nebo to, že jsem si všimla, že je vyšší než já a nebo ta její něžná dyslalie, co způsobilo, že jsem ji chtěla vidět zase.
„Zuzano, tak řekni přece taky něco. Vždyť furt mluvim jenom já.“
„A to vadí?“
„Připadám si pak blbě!“
„Blbějc by sis připadala, kdybych mluvila.“
A tak se trochu popichujeme, díváme se na světýlka a upíjíme svařák. Karolína se párkrát nakloní blíž, jednou mě dokonce letmo chytne za zápěstí, ale beztak se vždycky zase narovná. Je to až symbolický.
Občas prostě zasekneš na jednom místě a nemůžeš udělat ten krok dál. Jinam. Vyčistit ten sklep od starejch kompotů. Nedovolíš si udělat ten leap of faith, protože místo sebe sama slyšíš jenom svůj strach. Oslovuje tě jménem a říká věci, kterejm nemůžeš jinak než věřit. Oslovuje tě přece jménem, musíš to bejt ty, neasi… a tu diskrepanci mezi nim a sebou sama děláš, že nevidíš. Seš to přece ty, je to přece tvoje jméno. Nietzsche by měl radost, jak je nakonec nadčasovej… Strach prej řeší expoziční terapie. Ale pokud máš strach, kterej ti nedá ani nadechnout, musíš tu revoluci prostě udělat vyděšená.
Třeba se ze dne na den přestěhovat z Prahy do Budějic.
A když se k tobě pak ta holka vedle tebe nakloní znova, tak ji prostě chytnout za tvář a tu pusu jí dát.
Tvůj posranej strach není nic jinýho než histrión, kterej udělá pro pozornost cokoliv. Ale ty mu ji nemusíš dát. Můžeš ho prostě zavřít do toho sklepa, z kterýhos vyházela kompoty.
Fuj, kýč.
Já vim.