Ležim na posteli. Zvenčí cejtim vlhko a hořící dřevo. Někde v dálce řehtá Koller. Je mi horko, ale vlastně je mi trochu zima. A zatímco on už dávno spí, já pořád zírám do tmy. Mohla bych se zvednout a jít něco dělat. Ale přijde mi to tak nějak nevhodný. Co taky dělat v cizim bytě. A tak jenom ležim a zírám. Jsem k smrti unavená. Chci spát. Nemůžu. Zírám do tmy. Nenávidim se.
Ráno mi udělá snídaní. Vypadá fakt spokojeně. Jako on, ne ta snídaně, hahaha. Ha. Mám chuť se ho zeptat, jestli nemá někde notýsek, kam si čárkuje všechny svoje zářezy, ale ráda bych, aby mě ještě hodil do práce, než mě navěky pošle do prdele, takže neříkám nic.
„Máš plány na večer?“
„Náhradní escort selhal?“
„Mohlas prostě říct, že mám jít do prdele.“
„Jen nevim, proč bychom spolu měli trávit dva večery po sobě.“
„Máš pravdu, Zuzano, proč by spolu lidi vůbec měli trávit nějakej čas. Proč bychom my dva spolu měli trávit vůbec nějakej čas. Jednou jsme si zašukali, případ uzavřen.“
„A ne snad?“
„Kdybych nebyl gentleman, vyhodil bych tě z okna i s tou snídaní.“
„Tak pravil Jan.“
„A Jan se taky ptá, co teda dnes večer.“
„Nevim, Honzo, seš si jistej, že už nemáš pozvanou nějakou jinou?“
„Jsem.“
„Tak fajn.“
„Jako fakt?“
„No jo. Stejně nemám doma do čeho píchnout. Tak proč nenechat aspoň opíchat sebe.“
„Moje řeč!“
Večer, když mám nohy omotaný kolem jeho boků, výjimečně nemyslim na nic. Ale dlouho to nevydrží. Nakonec jen mlčky ležíme. Trapně mám položenou hlavu na jeho hrudníku a poslouchám, jak mu pumpuje srdce. Bude tohle rutina? Co když spolu nakonec fakt začneme chodit? Proč něco takovýho vlastně dělám? Co si od toho vlastně slibuju? A co si od toho slibuje on? A můžu si položit nějakou ještě debilnější otázku?
„Seš nezvykle dlouho ticho.“
„To ty taky. Bála jsem se, žes třeba umřel nebo něco. Ale srdce ti furt buší a zjevně i mluvíš, takže asi žiješ.“
„Jen jsem si v tichosti užíval svou skvělost.“
„Ty seš vážně čurák, víš to?“
Zůstanu bez odpovědi. Jednou rukou si mě u sebe drží a samozřejmě se usmívá. Chvíli rozjímám, na jakou poličku si mě asi vystaví. A jestli si trofeje třídí podle významnosti nebo nějakejch jinejch kritérií. Kdyby zohledňoval i píčovitost, byla bych asi na prvním místě. Ale taky to bude asi důvod, proč si spolu tak rozumíme… Zuzano, dva dny, prober se. Možná by sis měla prohlídnout ten květnovej zápis, kde ses kasala, jak seš cynická a emočně vyprahlá. Pak bys tady třeba nemlela takový sračky, jako jak si spolu rozumíte. Jak by z toho mohlo třeba něco hezkýho bejt. Prostě ne, Zuzano, vybodni se na to, vezmi tu Pandořinu skříňku a pořádně ji oblep izolepou. Kolem dokola.
„Čekal jsem, že se se mnou budeš dohadovat, ne že budeš mlčet.“
„Sorry, užívám si v tichu svý skvělosti.“
Zasměje se a políbí mě do vlasů. Kdybych byla Karel Gott, řekla bych, že tohle jsem opravdu nečekala. Kdyby byla Venca Klausů, řeknu, že je to opravdu ale opravdu mmm znepokojivé. Jenže já jsem já. Takže mě k tomu napadnou jenom tyhle blbý komentáře a jedno slovo.
Kurva.