Překvapila jsi mě.
Sebe taky.
Nekouříš, nechlastáš…
Ráno cvičim jógu a dávám si ledovou sprchu.
Takovou tě neznám, Zuzano.
Já už se taky asi neznám.
Vážně jsi to udělala…
Mhm.
Překvapila jsi mě.
Sebe taky.
Vlažná voda mi dopadá na klíční kosti. Koupelna voní vlhkostí a pánskym sprcháčem. Dámskej už roky nepoužívám. Smejvám ze sebe všechny negativní myšlenky, všechny negativní pocity, který se furt snažej tak nějak vyvěrat na povrch, i když nikoho nezajímaj. Zuzano, nemáš proč. Jsi tady. Já vim.
Pak se na sebe dívám do zrcadla a nechápu. Nechápu, jak jsem si mohla říkat všechny ty hnusný věci. Jak jsem se mohla tak strašně nenávidět, že neexistoval nikdo, kdo by mě moh nenávidět víc. Jak jsem sebou mohla opovrhovat tak strašně moc, že jsem se nepovažovala ani za lidskou bytost a rozdávala kusy sebe sama na potkání, protože mě to aspoň na chvíli přesvědčovalo, že žiju. Že něco cejtim. Jak jsem mohla tu krásnou holku a to krásný tělo tak strašně tejrat a snažit se o to, aby co nejrychlejc nebyla. Zuzano, jak jsem ti to mohla všechno dělat? Vždyť seš přece skvělá.
A nakonec se jenom opřu do okna a zírám na měsíc a hvězdy. Vizuálně mě to uklidňuje a přitom naplňuje neklidem, takovej pocit diskrepance, kterej miluju. Ani nevim, jak dlouho tam stojim a zírám. A vzpomínám, kdy jsem takhle stála naposled. Vlastně ani nevim. Možná tenkrát uprostřed rozpadlejch kasáren, když jsem zírala na mléčnou dráhu. A to už ani nechci počítat, jak dlouho je… Ale je to dávno. A pocitově ještě dýl. Nikdo nemládnem. A některý zážitky jsou prostě once in a lifetime a už si je nikdy nezopakuješ, ač bys tak kurevsky chtěl. Ale pak přijdou ještě lepší, Zuzano. Jdi už spát.
Vážně jsi to udělala, Zuzano…
Ze dveří pozoruju obrys na posteli. Možná mě na chvíli napadne, že pokud se přiblížim moc rychle, celý se to rozplyne a já zjistim, že to byl jen přelud. Absurdní halucinace. Fantasmagorie, kterou si můj pomatenej ptačí mozek vysnil, aby se uklidnil… Ne, Zuzano, je to realita. Udělala jsi to. Přerušila jsi ten zasranej cyklus. Udělalas ten krok z tý zasraný komforntí zóny a šla tomu naproti. A bolelo to. Nechtělo se ti. Ale výsledek vidíš přímo před sebou. Výsledek z masa a kostí, ten, kterej sis vysnila. Ten, kterýho ses tak bála… Nojo. Jak pošahaný je stát mezi dveřma a čumět na spícího chlapa, co. Na mě asi tak akorát. A pak, než si vedle něj lehnu, mu konečky prstů letmo přejedu po tváři. Jen tak pro jistotu.
Překvapila jsi mě.
Sebe taky.
Nekouříš, nechlastáš, ráno cvičiš jógu a dáváš si ledovou sprchu.
A požívám zubní nit a mám normální spánkovej režim.
Takovou tě neznám, Zuzano.
Já už se taky asi neznám.
A to všechno kvůli němu?
To všechno DÍKY němu.
Změnila ses, Zuzano.
Mhm. Nic jinýho nezbylo.
A samas mi řekla, že dokud v tom budu pokračovat, nemám nárok na soucit. Šanci na happy end.
A já k smrti nesnáším, když mi někdo říká, na co nemám, Markéto.