Asi poprvý za posledních deset let vlezu sama do baru. Objednám si bourbon a tonic. Barmanka divně čumí. Neříká nic. Divně čumim. Neříkám nic. A pak mi to dojde.
„Vypadáš jako sračka.“
„Ušetři mě těchhle sraček.“
„Tak co?“
„Tak nic. Jsem píča.“
„Všimla jsem si.“
„Asi ti dlužim omluvu, co?“
„Asi jo. Ale mě tvoje omluvy nezajímaj. Vyjádřila ses tenkrát jasně.“
„Neměla bys obsluhovat?“
„Sedíš tu sama, Zuzano.“
„A furt nemám svůj bourbon a tonic.“
Položí přede mě sklenici s takovou razancí, až ucuknu.
„To piješ každej den?“
„Více méně. Poslední měsíc určitě.“
Ticho. Vidim na ní, že by se zeptala. Vidí na mně, že bych se asi chtěla svěřit. Ale ani jedna nechceme udělat to gesto.
„Já vim, že o moje omluvy nestojíš, ale fakt se omlouvám, Markétko.“
„Nestojim. Stála jsem o slušný chování.“
„Neozvala ses.“
„Tak sis hned narazila borce z ekonomickýho, jo?“
„Doprdele Markéto, chováš se, jako bys na mě měla nějaký právo. Jako bys na moje emoce měla nějakej zkurvenej monopol. Nechovej se jako píča, bylas to ty, kdo tenkrát utek jak malá holka. Skoro čtvrt roku ses neozvala.“
„Asi jsem si to představovala jinak.“
„No to já taky. Nemáme si co vyčítat.“
Vypiju bourbon bez tonicu. Rovnou mi doleje další.
„Na účet podniku.“ Odmlčí se. „Tak co se stalo, že takhle chlastáš?“
„Sračky.“
„No ale jaký?“
„Zbouchnutí, vejškrab, rozchod. A celej tenhle výhodnej balíček v pouhejch pár tejdnech.“
„Hm, to zní jako ty.“
„Jo no.“
„Ale tohle utápění se v žalu nezní jako ty.“
„Ultimátně jsem to posrala. Všechno.“
„Ale jo, seš to ty.“
Dívá se na mě tak nějak chápavě. Pořád mezi náma asi něco cejtim. Ale vlastně ani nevim, jestli to je dobře nebo špatně.
„Asi jsem to neměla celý řešit sama. Na vlastní triko. Asi jsem si měla říct o pomoc. Ale neudělala jsem to. A teď se snažim to rozdejchat.“
„Zuzano, ty si o pomoc nikdy neříkáš. A už vůbec nepřiznáváš, že bys mohla bejt zranitelná.“
„Asi mě máš až moc přečtenou.“
Zasměje se. Cosi mě bodne za hrudní kostí. Za tu dobu jsem úplně zapomněla, jak zní její smích. Jak mi chybí její smích.
„Kdyžs mě tenkrát zadupala do země, pochopila jsem. Ale mrzelo mě to. Tak nějak jsem doufala, že spolu fakt půjdeme na cigáro. Na kafe… Na zbytek života.“
„Taks to měla říct.“ Asi bych se měla pozastavit nad tim, co mi princezna právě řekla. Ale neudělám to. Přijde mi to celý surreálný. Přijde mi to celý jako vtip. Beru to jako vtip.
„Nepřišlo mi to vhodný. A když mi to vhodný přišlo, řeklas mi, ať smažu tvoje číslo.“
„Hm.“
„Nasralas mě. Ale vlastně jsem ti to přála.“
„Vždycky všechno poseru. Vždycky. A neumim to spravit. Neumim navazovat… Vlastně se dost divim, že tady spolu takhle mluvíme.“
„Já ani ne. Přesně to totiž do celýho toho vymrdanýho světa zapadá, nemyslíš si?“
„Asi jo.“
Ticho. Přileju si k bourbonu trochu tonicu a obrátím to do sebe. Markéta dolejvá.
„Milovalas ho?“
„Ne tak jako tebe. Trochu jinak.“
„Mě jsi nemilovala.“ Odmlčí se. „Pročs mu teda dala kopačky?“
„Jak víš, že jsem poslala do hajzlu já jeho?“
Zadívá se mi do očí. Nadzvedne přitom jedno obočí a ušklíbne se.
„Zuzano.“
„Nojo, znáš mě… Nevim. Přišlo mi to jako nejlepší řešení. Asi by tu interrupci nikdy nepřežil. Chtěl rodinu. A zbytek života se mnou.“
„Hm. A kdo by nechtěl.“
„A já-“ Ani to nedokážu vyslovit nahlas a tak nechám ty dvě slova odeznít a znova si lupnu drinčík. Zírám do prázdný sklenice a mlčim. Dala bych si cigáro. Jenže v posranejch barech se nesmí kouřit.
„Nenapadlo tě někdy, že chyba není v ostatních? Ale třeba v tobě?“
„Markéto, ve mně je chyba vždycky.“
„Ale vážně, Zuzano. Všechno, co děláš, děláš jen s ohledem na sebe. Všechno tvoje přehnaný analyzování stejně nedohlídne dál, než je špička tvýho nosu. Nezajímá tě, jak věci dopadnou. Zajímá tě, jak dopadnou pro tebe. Jakej to bude mít na tebe vliv.“ Odmlčí se a doleje mi. „Stěžovala sis mi, že tě chlapi berou jako trofej, že si tě chtěj jenom vystavovat. Přišlo mi to tenkrát celkem smutný… Jenže ty to doprdel živíš, Zuzano. Počítáš s tim, že seš trofej, další kus do výstavky, že tě nikdo jinak nechce a ani chtít nebude. A seš s tím naprosto v pohodě. Seš na tu svoji roli trofeje tak nechutně zvyklá, že když tě někdo náhodou bere jako něco víc, zpanikaříš a zachováš se jako egoistická píča. Spálíš všechny mosty. Rozdupeš všechny emoce na prach. Protože je to pro tebe jednodušší, než sama sebe respektovat jako lidskou bytost. Než si připustit, že tě ostatní vnímaj jako lidskou bytost. Zůstane po tobě absolutní zkáza a pytel zlámanejch srdcí. Protože ubližovat druhejm je pro tebe jednodušší a příjemnější, než rejpnout sama do sebe, žejo. A pak si mi tu sedneš a kňučíš, jak máš rozervanej život. Jaks to posrala. Nalejváš se chlastem a tváříš se jako největší oběť nepřízně osudu. Jenže jsi to posrala jenom ty sama, Zuzano. Žádnej osud. Žádná špatná konstelace hvězd při narození. Žádný zasraný stigma. Seš to jenom ty. A víš to. Děláš to vědomě. A dokud v tom budeš pokračovat, nemáš šanci na happy end. Nemáš nárok na soucit.“
Mlčim. Vlastně vůbec nevim, co jí na to říct. Co se na takový věci většinou říká? Díky za analýzu? Wow, otevřelas mi oči? OMGGG máš naprostou pravdu, jak jsem mohla bejt tak do sebe zahleděná, jdu vybrat konto, věnovat ho celý potiženejm dětem a odstěhovat se do majáku? A nebo prostě jenom jdi do prdele, kundo? Nevim. Taky bych jí mohla říct všechno najednou. Jenže není první, kdo mi něco takovýho říká. A asi nebude ani poslední. A už jsme zase u toho, tyvole.
„Bejváš tu pravidelně?“
„Více méně.“
„Moje číslo jsi smazala?“
„Co myslíš.“
„Hm.“
Lituju, že jsem se vůbec ptala. Lituju, že jsem se jí vůbec s něčim svěřovala. Cejtim, jak na mě všechno zase padá. Nejradši bych jí skočila kolem krku a spustila nějaký srdceryvný a emotivní sračky. Dost bylo pití. Vylovim peněženku a plácnu prachy na bar.
„Drobný si nech, princezno.“
A než vůbec počkám na odpověď, doslova uteču ven. Nemůžu tam zůstat ani minutu. Zase nemůžu dejchat. Jen tak tak dojdu domů, než se zase začnu topit.
Další den si zase koupim chlast domů. A každej další den sedim na tom posranym parapetu. Hodně chlastám. Hodně kouřim. Hodně brečim. Je mi ze sebe zle. Ale přestat nemůžu. Nemůžu to zastavit. Je to jediný, co mi pomáhá si udržet poslední špetku příčetnosti. Nemyslet na všechno. A nebo taky ne. Sem tam se mi proderou skrz myšlenky na něj. Každym dnem mi to dochází znova a znova. Nakolik to celý stálo za vyližprdel… Nakolik jsem byla o čemkoliv přesvědčená… Nakolik bych vlastně chtěla… No to je jedno, Zuzano. Posralas to. Tak těžces to celý posrala. Jako bych to nevěděla. Ale rozdejcháš to. Možná. A možná taky konečně ne. Ale ta ruská ruleta je nakonec přece jenom smysl života.
Aspoň toho tvýho, Zuzano.