Asi jsou momenty, který musí holka zvládnout sama. Asi mezi ně patří interrupce. Zpovídáš se sama před sebou, Zuzano. Jsem to já, kdo se zpovídá před tim koktejlem hormonů, kterej mi valí do hlavy výčitky po litrech. Emoce a prožitky, o kterejch jsem nikdy netušila, že je mám. Vražedkyně. Seš vražedkyně, Zuzano. Zabilas potenciální lidskou bytost. Zabilas vlastní dítě. Zabilas. Seš duševní mrzák. Absolutní ženskej odpad. A tenhle hukot musim zvládnout sama. S tim mi nikdo nepomůže. Ani Honza. Teda Honza už vůbec ne. Ani nevim, co teď dělá. Jak se má. Jestli mi to někdy odpustí. Nevim. A chybí mi. Asi bych potřebovala, aby mě jeho silný ruce zase pevně ovinuly a zacvakly ty rozházený kusy mě zpátky na místo. Aby mě zase políbil do vlasů. Nojo Zuzano, jenže to bys ho nesměla poslat do prdele, když jsi zjistila, že seš v tom. Vždyťs mu to ani neřekla. Řekla. Jo? No možná ne. Nevim.
Když se jdu sprchovat, zahlídnu se v zrcadle. Celý svoje odporný tělo. Nateklý nohy a kozy. I když ty kozy by šly… Seš nechutná, Zuzano. Hnusná. Odporná. Štítíš se sama sebe a máš proč. Tohle ze sebe nikdy nesmeješ. Tohohle se nikdy nezbavíš. Vezmeš si to do hrobu a nikdo to nikdy neuslyší. Nikdo tě nikdy nepochopí. Všichni uvidí jenom to hnusný tělo. Žádnej soucit si nezasloužíš, Zuzano. Žádnej.
Nemám žádnou budoucnost.
Nemám žádnej smysl.
Nechci věřit v budoucnost.
Nechci věřit ve smysl.
Obdivuju sebe sama, že ještě vůbec dejchám. I když nechci. A nemám na to nejmenší sílu. Omlouvám se všem těm stromům, který vyráběj kyslík jen proto, abych ho zrovna já mohla dejchat. Takový plejtvání. Fakt sorry. Ale Zuzano. Hlavně žádný melodramata. Ono to zase otupí. Jako vždycky. Jako vždycky, když sis myslela, že něco nerozdejcháš. A podívej se na sebe – pořád seš tady. Nojo, jenže tohle je asi něco jinýho. Není. A pokud jo, tak co? Nevim. Posrat se můžeš kdykoliv.
Jestli ti to tvoje hrdost dovolí.