Udělal to schválně? Fakt se prostě přetvařoval?
Sedim na zemi uprostřed zhasnutýho bytu. Bolí mě dejchat. Snažim se uzemnit, ale moc to nejde. Jak mi to kurva moh udělat?
Doktor mi tehdy řekl, že jsem chodící zázrak, že mi nic není. A ty modřiny na klíční kosti a tak různě na těle, že se brzo vstřebaj. Jenže mně se modřiny vstřebávaj strašně dlouho. A jejich původci ještě dýl.
Zuzano, jsou to přece jenom kosti, ty srostou. Zvlášť když nebyly ani zlomený.
Ale co s tim ostatnim? Co s těma věcma, na který nejsou tabulky, který jsou nepočičatelný a neměřitelný, ale zakusujou se do tebe úplně stejně? Co s tim rozžhavenym olovem za hrudní kostí a všim tim, co ani nedokážu artikulovat, jen mě to postupně zasypává jak radioaktivní spád?
To se ptáš mě?
Počet zmeškanejch hovorů už je dvouciferný číslo. Jednou za čas to proložím odmítavou esemeskou, aby mi nepřišli vyrazit dveře policajti, že o mě jakože má můj přítel strach. Nechci ho ani vidět. Nemůžu ho vidět.
Ale Zuzano, on to s tebou myslí dobře.
Nemůžu ho vidět.
Nemáš trochu pocit, jako že se tvůj život cyklí? Je to jako tenkrát, když tě sebrali hrobníkovi z lopaty. Zase od sebe Honzu odháníš. Zase od sebe odháníš toho, kdo by se postavil na hlavu, abys ho pustila k sobě.
Jenže tentokrát jsem nezabila žádný dítě.
A tentokrát jsi to ani nebyla ty, kdo si zahrál ruskou ruletu.
Nevim, jestli to udělal schválně.
Jasně, že jo.
Mohla to bejt náhoda.
Náhody neexistujou, Zuzano.
Udělal to schválně? Fakt se prostě přetvařoval?
Nemyslel vážně nic z toho, co ti na tý benzínce řekl, jenom chtěl, abys mu důvěřivě nasedla do auta a polevila v ostražitosti.
Bylo to tak skutečný…
Stejně jako ten moment, kdy ti vyprávěl, proč to auto nemá rád, že při vyšší rychlosti plave na silnici?
Stejně jako ten moment, kdy vás poslal do svodidel?
Stejně jako ten moment, kdy hasiči vystříhávali ze zmuchlaný limuzíny cosi, co vypadalo jako zbytky pro psa, který najdeš v protrženym pytlíku na dně tašky.
Stejně jako ten moment, kdys při pohledu na ten pytel se zipem řvala jako raněný zvíře.
Stejně jako ten moment, kdy za tebou úplně šílenej Honza přilít do nemocnice a jako první na tebe křičel, co tě to vůbec napadlo si sedat na sedadlo spolujezdce. A tím, PROČS tam vlastně byla, ho vůbec nenapadlo se zabývat.
Všechno je to skutečný, Zuzano. Stejně jako fakt, že se tě Lukáš pokusil zabít, ať to rozporuješ sebevíc.
Nic se mi ale nestalo.
Jasně, jasně, chodící zázrak.
Kdyby nás chtěl zabít, otočí nás kolem stromu.
Kdyby nás chtěl zabít, pošle nás klidně pod kamion.
Kdyby nás chtěl zabít…
Možná máš pravdu, Zuzano. Možná tě opravdu nechtěl zabít. Možná se chtěl jen postarat o to, ať už se nikdy na svět nedíváš stejnýma očima.
Možná se chtěl postarat o to, ať se konečně utopíš. Ať už nikdy nevěříš, že někde nad tebou existuje hladina. A že je v tvejch silách se k ní dostat.
Ať nikdy nevymažeš z hlavy ten obraz masa a kostí. Ať ho máš navždycky vypálenej v sítnici, stejně jako se nikdy nezbavíš pocitu, že kamkoliv přijdeš, tam cejtíš střelnej prach, spálený gumy a chladící kapalinu. A hlavně krev, Zuzano.
Ať lituješ, žes neumřela taky.
Toho lituju s každym nádechem. S každym dalšim nepřijatym hovorem od Honzy.
S každym dalšim dialogem s tebou.
U u u, Zuzano. Jaks to jenom řekla?
Když nic jinýho, bude z toho aspoň dobrá story.
Tak vyprávěj.