Některý lidi nestárnou. Třeba jako Honza. U toho se snad nezměnil ani výraz v očích. A přesto je tak strašně cizí.
„Proč jsi mi tehdy neřekla, že seš těhotná?“
Uměla bych si představit asi lepší votvírák konverzace po nezáživnym smalltalku.
„Markéta?“
„Doktor.“
„Ať žije lékařský tajemství.“
„Víš kolik mě to stálo peněz? Aby mi něco řekli, aby mě za tebou kurva pustili?“
„Ale pak ses mi ani neozval.“
„Vždyť jsi mě tenkrát vyhodila! Já se nedoprošuju, Zuzano.“
„To já taky ne.“
Na chvíli se ponoříme do ticha. Co bych měla říct dál? Co se v takovejchhle situacích vůbec říká?
„Každopádně díky za večeři.“
Vážně je tohle to jediný, co řekneš, Zuzano?
„Víš kolikrát jsem si přál, aby ses mi ozvala? Abychom spolu takhle seděli?“
Mlčim. Asi bych na to měla něco říct. Ale všechno je najednou pryč. Dívám se na něj, slyšim od něj slova, co bych chtěla slyšet, ale vlastně mě to úplně míjí. Vzpomenu si přitom na Markétu a na naše setkání v baru.
„A víš, kolikrát jsem si to přála já?“ dostanu ze sebe nakonec. Připadá mi to strašně falešný, ale přesto se na mě najednou dívá jinak. Rozněžněle.
„Proč ses mi nikdy neozvala?“ Nezní vyčítavě, spíš trochu zlomeně.
„Já nevim.“ Uhnu pohledem. „Rozepsala jsem ti zprávu tolikrát, že už to ani nespočítám, ale nikdy jsem prostě neměla koule ji odeslat.“
Ticho nás obepne jako potravinová fólie. Nemůžu se na něj dívat. Neměla bych říkat ty věci, který říkám, ale děje se to tak nějak samo. Zuzano, zase to celý posereš. Zase to zničíš.
„Jsem strašně rád, že ses nakonec ozvala.“
Když mě pak vysazuje před domem, dá mi pramen vlasů za ucho a až staromódně mě políbí na hřbet ruky. Bodne mě u toho kdesi uprostřed břicha a slyším se, jak říkám, že se uvidíme příště. Odpovídá mi něco v tom stylu, že ať bude příště kdykoliv, nebude to dost rychle. Zasměju se. Pachuť celý situace se mi drží na kořeni jazyka jako starej kozí sejra.
Zuzano, to je ale super, co?
Proč všechno, co udělám, je ve výsledku špatně?!
Protože ty seš špatně, Zuzano.
Vždycky.
A napořád.