Zuzano, utíkáš po tom na uhel spálenym mostu, kterej se ti rozpadá pod nohama. A ty si tak moc nechceš připustit, že běžíš po přeludu.
Asi mě jenom zajímá, jak daleko doběhnu, než šlápnu do prázdna a utopim se.
Ale fakt se chceš utopit?
Jednou se musí utopit každej. A když nic, bude z toho aspoň dobrá story.
Bude to dobrá story, i když přijdeš o Lukáše?
Oba víme, že to jednou skončí.
A připouštíš si to, Zuzano? Že jednoho krásnýho dne se vaše cesty navždycky rozejdou?
„Zuzano, takhle to dál nejde. Vem si mě.“
Nemohl si vybrat lepší moment, než v autě. S Lukášem za volantem. Taková ironie, kurva.
No Zuzano, krok do prázdna. A co uděláš teď?
„To nemyslíš vážně, Honzo?“
„Smrtelně vážně. Už mě nebaví žít tenhle vztah na dvou místech. Vem si mě a přestěhuj se ke mně.“
Na okamžik se střetnu pohledem s Lukášem skrz zpětný zrcátko. Výborně se baví. Nedivim se mu, na jeho místě bych řvala smíchy.
„Já si tě ale nemůžu vzít.“
„A to jako proč?“
„Protože nechci.“
Lukáš se rozkašle. Maskuje tim, že skoro vyprsknul smíchy, je mi to úplně jasný. Ale Honzovi to nedochází. A já mám co dělat, abych se nezačala smát taky, ale držim se.
„Aha.“
Typičo Zuzano. Tys tam poslala atomovku, že by se Tsar mohl stydět. Šlápla jsi do prázdna a druhou nohou ses odrazila na salto. Jak si myslíš, že tahle situace dopadne? Jak by vůbec mohla dopadnout?
Nevim.
V úplný tichosti zastavíme u mě před domem.
„Promiň, Honzo. Ale já to tak prostě mám.“ Nevim, proč to řikám. Falešný slova, falešný omluvy, falešný důvody. A on mi to žere i s navijákem.
„Seš strašně cynická píča.“
„Jsem.“
I přes to všechno mě na rozloučenou políbí.
„Pak si o tom promluvíme. Dobrou noc, Zuzano.“
„Dobrou, Honzo. A dobrou, Lukáši.“
Jak přijdu domů, vyhodim obsah žaludku do hajzlu. Mám pocit, že se ve skutečnosti snažim vyzvrátit sama sebe a každej další pokus akorát připomíná, že to prostě nejde.
No, Zuzano, takový hluboký emoce kvůli něčemu, co není tvůj problém a přece jsi věděla od začátku, že to tak bude… ironie co?
Drž hubu.
A v hluboký noci, kdy beztak nemůžu spát, mi najednou displej rozsvítí Lukášovo jméno.
„Hm?“
„Nevim, jestli před tebou smeknout, nebo se tě zeptat, jestli ses úplně zbláznila.“
„Já si myslim, že od obojího trochu.“
„Neudělala ti ta situace dobře, co… Mně taky ne.“
„Ale smál ses.“
„A co jsem měl dělat?“
„Nečekala jsem to.“
„Co teď děláš?“
„Zírám do stropu. Přešli jsme už do zdvořilostního small talku? No tak jo. Co děláš ty?“
Zasměje se. Tak nějak jinak, než jak to znám. Zuzano, dochází ti to?
„Hádej. Jestli potřebuješ nápovědu, podívej se z okna.“
„To nemyslíš vážně.“ Skoro vyskočim na nohy, ignoruju mžitky před očima, na ty teď nemám čas. Otevřu okno a vykloním se. No samozřejmě, limuzína hezky na blikačky a o její bok ležérně opřenej Lukáš.
„Víc kýčovitou píčovinu jsi udělat nemohl.“
Zvedne hlavu mým směrem a mávne.
„Ještě bych pro tebe moh mít v autě kytku.“
„A máš?“
„Proč se o tom nepřijdeš přesvědčit sama.“
Nic už neřeknu, típnu mu to, oknem skoro třísknu a během chvíle už vybíhám oblečená z bytu.
„Proč to děláš, Lukáši.“
„Zvláštní způsob, jak mi říct, že mě ráda vidíš.“
„Lukáši.“
„Žádnou kytku samozřejmě nemám, ale říkal jsem si, že bys možná uvítala jednu uklidňující vyjížďku.“
„Jen jestli to je něco, co dokážeš zrovna dneska poskytnout.“
„Nezbývá, než to zkusit.“
Otevře mi výjimečně dveře na straně spolujezdce. Počká, až nasednu a zavře za mnou.
„Dneska jsem spolujezdec? Vždycky jsem seděla vzadu,“ řeknu, když nastartuje.
„Chci tě prostě mít vedle sebe.“
No není to sladký, Zuzano?
„Dáme kafe na benzínce?“
Usrkáváme extrémně hnusný kafe z automatu. Jsme ticho. Těžko říct, jestli proto, že si užíváme společný okamžik, nebo proto, že se bojíme něco říct. A nebo si nemáme co říct, kdo ví. Nebo to jen nechcem říkat, protože některý věci, když vyslovíš, sednou na ramena jako balvan.
„Tahle zkurvená situace nemá řešení, co?“
„Některý situace nemaj řešení. Nedaj se vyhrát. Ať dopadnou jakkoliv, vždycky z toho bude nějaký nechutný mrzení. Je jen otázka, na který straně, Zuz.“
„Život je vždycky pro někoho mrzení.“
A zase je ticho. Co by se na to taky dalo říkat dál.
„Víš, na to, že jsem si původně říkal, že seš zas jen další rozmar pana ředitele, s tebou trávím čas fakt rád.“
„Já jsem takovej specifickej rozmar, no. Když si mě pan ředitel chce vzít, aniž bych ho pořádně zajímala.“
„Zuzano, tobě to nedochází?“
„Neříkej nic.“
„A mě by sis vzala?“
„Lukáši!“
„Nojo, slíbil jsem uklidňující vyjížďku a zatím říkám takovýhle věci… Promiň.“
Jako by ses na něj zlobila, Zuzano. Jako bys mu nejradši neřekla, že na Honzu sereš a chceš mít jenom jeho. Že jeho by sis vlastně vzala. Jenže to ty neřekneš, Zuzano. Na to nemáš.
„Jasně, že tebe bych si vzala.“
Nevěří mi to. Nedivim se mu, taky bych si to nevěřila, kdybych byla na jeho místě. O to horší ale je, že to myslim vážně. A úplně nejhorší je, že Lukáš neříká nic, jen se pousměje a v jeho pohledu se začnou objevovat stopy něžnosti. Taky to myslel vážně.
„Tak popojedem,“ řekne nakonec a až rozverně mi lípne pusu na tvář. Připadám si, jako by mi bylo 16.
Tak teda popojedem.