Nemůžu spát. Ne že bych nebyla unavená. Jsem kurevsky unavená. Všechno se mi divně a nepopsatelně prolíná. Pokaždý, když mě vzbudí další panická ataka, trvá minimálně deset minut, než se zvládnu pořádně nadechnout. Nebo mi to aspoň jako deset minut připadá. Jako teď. Nemůžu dejchat. Lapám po dechu. Zajíkám se. Je mi ze sebe špatně. Seš slabá, Zuzano. Seš tak nechutně slabá. Přiznej si, že na něco sama nestačíš. Přiznej si, že na sebe už sama nestačíš. Přiznej si to. Nemůžu dejchat. Jsem tak strašně slabá. Nádech. Zvednu se. Nemůžu najít cigára. Rozházim zbytečně moc věcí, než mě napadne se podívat na balkon. Jasně, že zůstaly na parapetu. Nepamatuju si, že bych je tam nechala. No to je jedno. Sedám si na parapet, nohy zapírám o zábradlí. Je mi zima. Třesou se mi ruce. Nevim, jestli je to tim chladem nebo prostě tim, že jsem v píči. Škrtám. Proč vlastně kouřim? Zuzano, proč vlastně kouříš? K čemu ti to je? Nevim. Život je pak snesitelnější. Asi. Vědomí, že se nedožiju vysokýho věku, protože zákonitě cestou chcípnu na raka, je konejšivý. Seš patetická, Zuzano. Ty už jdi taky do prdele.
Asi svítá. Vypadá to tak. Na zdi balkonu se prochází sluníčko. Zní to jako kýč. Romantickej kýč. Ale je to jenom pojebaná hnusná beruška. Vydechuju kouř. Asi si moc troufám. Obtěžuju zemskou atmosféru. Tim obláčkem kouře musim srát celou planetu. Jak si vůbec můžu myslet, že mám právo něco takovýho dělat?
Nevim, kolik dní uplynulo. Nevim, co všechno se stalo. Jestli se vůbec něco stalo. Každej den jak přes kopírák. Vstát. Práce. Domů. Chlastat. Spát. Panická ataka. Vstát. Práce. Domů. Chlastat. Spát. Asi už je fakt zima. Prší mi na nohy. Nevim, co jinýho doma dělat. Nevim, co jinýho kdekoliv dělat. A pak mi pípne zpráva.
„Brko?“
Tak jdu. Ta samá lavička. Ty samý lidi. Ty samý pocity. Kristýna. Nevim, co bych řekla. Je mi zima.
„Žiješ ještě?“
„Mhm.“
„Prej to bylo docela hustý.“
„Nojo.“
„Anča říkala.“
„Říkala?“
„Prej se s Honzou potkala. Úplně náhodou. Byl na ni nepříjemnej jak prdel, neřekl jí pomalu ani půl slova.“
„Tak jak může z toho půl slova vědět, že to bylo hustý?“
„Zeptala se Adama.“
„Hm.“
„Tys ho fakt poslala do hajzlu smskou?“
„Asi jo.“
„Jen tak?“
„Zapálíš to už?“
Nějakou dobu mlčky šlukujeme. Snažim se nemyslet na nic. Ale myslim akorát na všechno.
„Tak co se stalo, Zuzano?“
„Vlastně asi nic. Ani nevim, jestli vůbec něco stalo. Jestli jsem si to celý nevymyslela.“
Mlčí. Potáhne a podá mi brko. Díva se namě.
„Zuzano, neříká se mi to lehce, ale tohle bude asi největší píčovina, jakous udělala. A od píčovin jsem tady spíš já.“
„Nojo.“
„Vidělas ho od tý doby?“
„Ne.“
„Jako ani v práci?“
„Jako ani v práci.“
„Prej je dost v prdeli.“
„Hm.“
„A ty taky vypadáš dost v prdeli.“
„Hm, díky za analýzu.“
„Nepřemejšlelas třeba, že byste se usmířili?“
Ticho. Jasně, že jsem o tom přemejšlela. Ale k čemu takový přemejšlení je. K ničemu. Je to posraný.
„Myslela jsem, že si pokecáme, ne že mě taky budeš nevyžádaně mentorovat.“
„Ale jdi do prdele, Zuzano. Tak jsem zvědavá, no. Pochop, že sis ho nejdřív omotala kolem prstu a pak ho rozdupala na sračky. To nikdo nedokázal.“
„Nojo, talent.“
A pak už jen mlčíme. Nechci nic říkat. Nechci se v tom rejpat. Nechci si to připouštět. Chci to vytěsnit. Už napořád. A Kristýna to snad konečně respektuje.
Ani nejdu spát. Celou noc prostě jen zírám do stropu nebo kouřim. Nechlastám. Musim se sebou něco dělat. Musim se dát dohromady. Zuzano, jak dlouho ti to ale vydrží? Jak dlouho zvládneš nespat a nepít? Dneska se vyspim. Dneska bude všechno fajn. Dneska je ten den. Rozednívá se. Asi bych se až rozněžnila nad tim výhledem, kdybych to neviděla každej den. Měkký světlo se mi opírá do obličeje. Jako by mě až hladilo po tváři. Proti svý vůli se pousměju. Naposled potáhnu z cigára. S kouřem vydechnu všechen vzduch, kterej moje plíce byly schopný pojmout. Nadechnu se. A než vůbec tu myšlenku vstřebám, típnu si nedopalek o předloktí. Bolí to jak píča. Zuzano, prober se.
Vstávej.
Nádech.
A jdi.
„Zuzano, neplánuješ teď někdy dovolenou?“
„Ani ne.“
„Měla bys taky odpočívat.“
„Já odpočívám tady.“
„Já vím, Zuzano, ale občas je potřeba odpočívat i mimo práci.“
„Hm.“
„Chci jen, abys věděla, že kdykoli si o ni můžeš říct a dostaneš ji. Nepotřebujeme, abys nám tady vyhořela.“
Dívá se na mě. Dívám se na něj. Co bych dělala s dovolenou, pane vedoucí? No třeba si odpočala, Zuzano. Přestala se permanentně stresovat, že jednou přijdeš do práce a mezi dveřma potkáš Honzu. Co ty na to, Zuzano? Chtěla jsi se sebou něco dělat. Řekla sis, že dneska je ten den. No tak se toho drž. A vem si tu pojebanou dovolenou, udělej něco pro sebe. Vem si dovolenou a vyřeš sama sebe. No tak jo.
„No tak jo. Můžu si ji vzít příští týden?“
„Můžeš si ji vzít klidně od zítřka i příští týden.“
„Ty mě tady asi hodně nechceš, co?“
„Je to pro tvoje dobro.“
„Nojo. Tak ať.“
Zbytek pracovní doby se moc nesoustředim. Musim pořád myslet na to, co budu o dovolený dělat. Vyrazim někam na výlet. Dám si někde dobrý kafe. Možná zavolám Kristýně, jestli nechce něco podniknout. A nebo kámošovi. Jo, tomu, s kterym jsem se neviděla ode dne, kdy se ráno vytratil ode mě z bytu. Toho bych viděla ráda. A bude to fajn. Těšim se. Těšim se domů. Těšim se na všechny ty věci, který můžu a budu dělat. Když jdu večer domů z práce, mám fakt dobrou náladu. Takovej pocit už pomalu ani neznám. Sama pro sebe se trochu směju. Ani si nekupuju chlast. Nebudu ho dneska potřebovat. A zejtra si ho kdyžtak koupim. A objednám si pizzu. To je ono, Zuzano. Objednej si pizzu, udělej si hezkej večer.
Vzduch voní mlhou, blátem a trochu kouřem. Těšim se, až za sebou doma zavřu dveře. Svět vlastně není tak špatnej. Přece jenom mám dovolenou!