Snídám kebab. Nebo spíš jeho řádně uleželý zbytky. Matně si vybavuju, že jsem si ho kupovala někde v centru, mohly bejt dvě ráno, v ruce jsem držela rozpitou lahev Jamesona a furt do mě někdo vrážel. Zeptala jsem se nějakýho borce, jestli je čurák, nebo dement. A obsluze dala štědrý dýško. Před kebabárnou se mě pokusil oslnit nějakej samozvanej Don Juan. Jak to říkala ta kunda rádoby terapeutka? Člověk si to musí prostě udělat hezký. Nebo tak něco. Nebo to říkám já… Ukázala jsem mu fakáče. Vlastně to skoro furt cejtim. A jak mi celej svět byl naprosto u piče, protože já jsem kurva bůh.
Asi si to nevybavuju zas tak matně, jak jsem si myslela.
Popůlnoční město je ztělesněný bezčasí. Nikde nikdo není. Nikoho nezajímá, jestli zrovna někde brečíš, exuješ Jamesona, kouříš nějaký péro a nebo sjíždíš nosem čerstvej sníh pod Stalinem. Bezčasí je jenom tvoje. Jenom moje. Kdysi se mě někdo ptal, jestli se náhodou takhle pozdě sama nebojim. Nebojim. Není koho. Není čeho. A pokud by na mě někdo vytáh nůž, poděkuju mu a s radostí na něj naskočim. I když nechat se offnout zrovna ve chvíli, kdy se výjimečně necejtim úplně nahovno… To by mě asi dost nasralo.
Snídám kebab. Pořád se mi občas špatně dejchá. Pořád má moje srdce tendence z ničeho nic parodovat pneumatický kladivo. Bolí mě dutiny a každej nádech je trochu jako šňupat písek. Bolí mě žaludek z toho palivýho dresinku v kebabu. Bude mě bolet žlučník. Jenže Zuzana není žádná sračka. Sračky nelejou Jamesona ve velkym, nežerou několik dní starej extra pálivej kebab k snídani a netráví bezčasí pod Stalinem.
Zuzano, hlavně si moc nerozbij hubu, až zas zakopneš.
Sorry, bůh dneska neposlouchá. Zkus mi to říct jindy.