Aleš je mrtvej.
Jednou odpoledne mi přišla zpráva od Honzy. (Ne tamtoho, od malýho Honzy). Aleš byl kdysi moje první láska. Taková ta, kde si myslíš, že spolu zestárnete a až budete oba šedivý a rozteklý, budete spolu číst knížky a chodit krmit kačeny. Taková ta, s kterou nakonec odejde i kus tebe, po který už se nikdy na svět nebudeš dívat jako dřív. Občas si řikám, jak by to asi dopadlo, kdybychom spolu přece jenom vydrželi.
Jak dlouho jste spolu nemluvili, Zuzano?
Pět. Možná deset. Nevim.
Pamatuješ si vlastně, jak vůbec vypadal?
A není to jedno?
Nestává se často, že bych na tenhle typ zpráv odepisovala. Co je mi po jinejch lidech. Co je mi po nějakym mrtvym ex. Ale nedá mi to. Ptám se Honzy, jak se to stalo. Malýho Honzy. (Soukromě tipuju, že dramaticky něco sežral a zalil to tequillou. A nebo že se oběsil někde na půdě.) Jenže malej Honza neví. Tak to holt nebudu vědět ani já.
Zuzano, uvědomuješ vůbec, že je mrtvej? Že lidi, tvoji vrstevníci, kurva umíraj?
A co s tim mám podle tebe dělat?
Neměla bys ohledně toho mít nějaký emoce? Aspoň takový ty nostalgický. Takový, kdy odignoruješ většinu reality a trochu se dojmeš? Děláš to tak kvůli větším píčovinám, tak proč ne kvůli Alešovi.
No a proč jo?
Vzpomínáš si, jak si tě Aleš chtěl vzít? Jak s tím on sám přišel? Jak jste to měli celý naplánovaný do posledního detailu a nakonec tě poslal do prdele?
Hm. Jo.
A teď je mrtvej, Zuzano.
Taky jsem už mohla bejt dávno mrtvá. Lidi umíraj nebo se zabíjej.
Nebo je ještě před narozením nechávaj vyškrábnout jako zbytky medu ze sklenice, viď, Zuzano.
Hm.
Přehánim to?
Nějakou patetickou minulostí a fabulema mě nedojmeš.
Ale když už jsme u těch dětí, neměla by ses přece jenom zkusit ozvat Honzovi? Tomu Honzovi. Lidský životy jsou pomíjivý a tahle promarněná druhá šance by tě určitě alepoň trochu mrzela.
Hm. Ne.
Nebo mu aspoň konečně říct, pročs ho tak najednou odřízla, že za tím vším byla jen tvoje slabost a strach, jak by reagoval, když by zjistil, že seš těhotná. Jak by se na tebe asi díval, když bys mu řekla, že to nechceš. Tak hluboce zakořeněnej strach, že bys kvůli tomu o něj přišla, žes ho radši sama vyrvala jako zapomenutej steh z podebraný dásně ve dvě ráno před zamazanym zrcadlem na hajzlu v nonstopu.
Hm. Ještě tam máš něco?
Ale Zuzano…
Žádný ale. Žádný zkurvený ale.
Zuzano…
Aleš je kurva mrtvej…