„Zuzano, nestíhám, posílám ti řidiče.“
Kdo by si byl pomyslel, že se za ty roky Honza vypracuje k vlastnímu řidiči, co. But here we are.
Kdo by si pomyslel, Zuzano…
Kdo by si pomyslel…
Nevim, může jeden člověk existovat ve dvou různejch formách, který o sobě ani nevěděj? Jinak si toho řidiče nedovedu vysvětlit. Nažehlenej týpeček, vystupování seriózní, charismatický. Naprostá samozřejmost, s jakou šel rovnou za mnou. A ty jeho oči. Zkurvená letní obloha. Takový měla jen Markéta.
Zuzano, není tohle ten jedinej důvod, proč ho nemůžeš dostat z hlavy?
Drž hubu.
Co by na to asi řekl Honza? Už tenkrát tě skoro vyhodil kvůli Markétě.
Utekla jsem, nevyhodil mě.
Ale moc se mu nechtělo tě hledat. Vem si, jak dlouho to trvalo.
Je to minulost.
A všimla sis, jak se ten řidič zakoktal, když ses mu zadívala do očí? Jak tě obhlížel ve zpětnym zrcátku, jak ti schválně otevřel dveře tak, aby ses musela protahovat kolem něj? Ten rádoby nic neříkající výraz, z kterýho jen oči prozrazovaly, na co asi tak myslí.
Ne.
Nekecej, Zuzano. Tys na tom byla úplně stejně. Kdyby ti řekl, že tě místo za Honzou odveze na hodinovej hotel, kde ti vyšuká mozek z hlavy, nebo i jenom, že to auto odstaví v boční uličce a rozdáte si to na zadních sedačkách, tvoje odpověď by byla „Tak dělej.“ Nudíš se, Zuzano, tak strašně se nudíš, tak strašně vykleštěně si připadáš už od prvního rande, že už podvědomě koukáš, jak bys to celý mohla rozmlátit na sračky. Spálit na popel. A nikdy to nepostavit znova. A silně průměrnej týpeček s pěknou károu, kterej smrdí zakázanym ovocem, to je něco pro tebe. Co nejvíc střepů a pak se v nich vyválet. Nezapomeň se pak sebemrskačsky polejt dezinfekcí, ať můžeš kňučet, jak to bolí.
Hm.
A ta nemožná kytka, co ti Honza dal, i když ví, že kytky nesnášíš.
Neví.
Vidělas, jak se díval na ty servírky? Jak by ti po tomhle moh vůbec vytýkat řidiče.
Neviděla.
Jak bys taky mohla, kdyžs celou večeři nemyslela na nic jinýho, než na toho frajera za volantem.
Hm.
Hm?
Nemáš pravdu.
Ale mám.
Nemáš.
Tak na co teď myslíš?
…
Já vim, nemusim se ptát.
…
Na ty oči modrý jak horká letní obloha.
Hm.
A na pomalu se rozepínající knoflíky nažehlený košile.
Drž hubu.
Spal to, Zuzano.
Spal to na popel, než sama shoříš.