Naplánovala jsem nám s Honzou výlet. Tak se to přece dělá, když spolu lidi choděj, žejo. Standardně jo, Zuzano, u vás dvou si tim nejsem moc jistá… Beztak je to jedno. Protože místo výletu mám zprávu, že zase pracovně nemůže. Ale že posílá Lukáše, aby mě někam vzal. Prej ať aspoň nesedim doma. Tak asi dík… No ale, Zuzano, nedělej, jako by se ti představa odpoledne s Lukášem nelíbila. Po tý postelový etudě? No nevim…
Nakonec zkusim napřímo napsat Lukášovi. Jestli by mě radši nevzal na večerní projížďku než na posranej výlet. Prej i jo. A tak se potkáváme, stejně jako poprvé, před domem. A v jeho přístupu není ani kapka hořkosti. Profesionálně mi podrží dveře a nemá ani žádný narážky. Cenim. Zuzano, laťka je pěkně nízko.
„Pan ředitel je nějakej nedostižnej.“
„Kdybys to nebyla ty, řek bych ti, že mě překvapuje, že tě to nesere víc.“
„Člověk by neměl plejtvat energií na zbytečný emoce.“ Zbožný přání, Zuzano.
„Když mluvíš o emocích… Nechal jsem se minule ovládnout emocema, který vůbec nebyly na místě. Uvědomuju si to.“
„To je zvláštní způsob, jak mi říct, že mě rád vidíš.“
„Chtěl jsem, aby to zaznělo.“
„A jinak se máš?“
„Co chceš slyšet? Že teď, když tě zase vidim, je můj život mnohem lepší?“ dobírá si mě.
„To bych asi za jízdy vyskočila, Lukáši.“
„Vůbec se ti nedivim.“
„Ale je fakt, že já jsem nakonec asi radši ve tvym autě než na stupidnim výletě.“
„Tohle bys mi vůbec neměla říkat, Zuzano.“
„Tak mě neposlouchej.“
Jedeme okreskou lemovanou jabloněmi. Široko daleko není žádný další auto, za poli se sem tam mihotají světla měst. A nad tim všim se vznáší obrovskej kulatej měsíc a zastiňuje veškerý hvězdy. Vzpomenu si na mléčnou dráhu v kasárnách v Sudetech.
„Lukáši, zastav.“
Zajede na užitkovou cestu, na nic se neptá. Hned jak zastavíme, skoro vyskočim z auta. Něco venku mě volá. Něco uvnitř mě volá. Jakkoliv pomrdaně to zní. Kombinace měsíce, barvy nebe a vnitřní interpretace asi. Lukáš je mi v patách. Zastavim se uprostřed ničeho.
„Není to nádherný?“
Hvězdný nebe nad náma, hrobový ticho, světlo měsíce a…
„Zuzano?“
Lukáš. Doprdele.
Dívám se na něj. A proklínám moment, kdy jsem vzala ten zkurvenej telefon a napsala, ze nejsem mrtvá. A taky všechny momenty, kdy jsem se nezabila.
„Co vlastně chceš, Zuzano. Co si od toho všeho slibuješ?“
Nevim. Asi nic. Snažim se čímkoliv, co mě napadne, přebít tu nesnesitelnou prázdnotu a šeď, která mě poslední týdny a měsíce pohlcuje. Jenom se čim dál víc začínám bát, že je to zase mnou. Jasně, že je to tebou, Zuzano. Na tom jsme se shodly snad už dávno.
„Aspoň na chvíli uniknout tomu pocitu, že se topim. Že každej nádech mi plní plíce tekutym olovem.“
Lukáš mlčí. Zuzano, odkdy mluvíš takhle otevřeně o tom, co se ti děje v hlavě? S Lukášem přece od začátku. Takhle do hloubky? Vůbec.
„A co přesně chceš ode mě?“
Tak tahle otázka šla přímo na komoru, co, Zuzano? Jaký to je narazit na někoho, komu nestačí tvůj hezkej xicht a nedosažitelnost? Kdo se na tebe nedívá optikou vlastního nevyspělýho ega? Kdo stojí nohama pevně na zemi a nenechá se tebou utancovat na nejbližšim paloučku, ale naopak se tě ptá, proč by za tebou vůbec měl chodit?
„Prostě… mě nenech se utopit, Lukáši.“
Nemůžu se na něj už dívat, a tak radši zabodnu oči do nejbližší hroudy. V dálce je lesík a světlo obřího měsíce podkresluje celý panorama mrtvolnym nádechem. Je to krásný a je mi trochu úzko. Lukáš neříká nic. Nedivim se mu. A nedivila bych se mu, ani kdyby se prostě otočil, nased do auta a nechal mě tady. Ale slyšim, jak si tiše povzdechne a zůstává stát. Tak asi nepůjdu do Prahy pěšky. Dlouho stojíme v absolutnim tichu, je úplný bezvětří a jedinej zvuk, kterej vnímám, je můj vlastní dech. A hukot vlastních myšlenek, který zněj asi jako kdyby se do sebe pustily všechny kočky z vesnice naráz. Paralyzuje mě to. Nevim, co dál. Proč je občas tak zkurveně těžký bejt jenom ve vlastní hlavě? Protože si to sama děláš těžký, Zuzano… Prudce vydechnu. A v tom mě Lukáš chytí za ruku. A všude je najednou ticho. Kdyby tenhle okamžik měl soundtrack, bylo to Chopinovo Nokturno Op. 55 No 1. Nebo For the Damaged Coda.
Takovej posranej kýč.