12. července

„Dneska chci jet MHDčkem.“
„Tak to abys už vyrazila.“
„Čekala jsem trochu jinou reakci.“
„Jo, pardon… O můj bože, ty chceš jet MHDčkem?! To ti moje auto jako není dost dobrý? Aha! Ty už mě nemáš ráda!“
„Ty seš neskutečnej.“
„Seš dospělá a svéprávná ženská. Jeď si klidně na praseti. Nevim, jakou jinou reakci jsi čekala.“
„Já vlastně taky ne.“

V tramvaji si přede mě sedne nějaký vychlastaný bezdéčko. Smrdí lihem a nějakou mně známou vůní, která mi cosi nostalgicky připomíná. Nevim ale co. Jen se mi z toho strašně zvedá žaludek. Jako by tělo chtělo vyzvracet všechny svoje úzkosti. Telefon, kterej držim v ruce, se rozsvítí. Příchozí hovor. Neznámý číslo. Ignoruju ho. Neznámý čísla nezvedám. Vlastně nezvedám telefony vůbec.

Do večera mám několik zmeškanejch hovorů. Takhle chtěná jsem byla naposled, když jsem omylem sbalila ségře klíče a ona se neměla jak dostat do práce. A vlastně ani z bytu. Funny times, žejo. To mi bylo asi dvanáct, hádám. Už je to strašně dávno…. Zády se zapřu do křesla, hlavu zvrátim dozadu. Perifernim pohledem postřehnu, že telefon v klíně se rozsvítil. Už zase. Zase ho ignoruju a jenom dál zírám do stropu.
„Někdo ti volá.“ Stoupne si nade mě tim svm samozřejmym způsobem, jakym to umí jen on.
„Já vim.“
„Nezvedneš to?“
„Ne.“
„Aha. Jasně. Tak asi v pořádku, proč zvedat telefony, když tě někdo shání, žejo.“ Pobaveně se ušklíbá, ruce má založený na prsou. Připomene mi to to ráno v kuchyňce, kdy úplně stejně stál ve dveřích. Dneska mám ale podstatně míň elánu a energie na nějakej ostrovtip.
„Děláš, jako bych ti taky nezvedala telefony.“
„Jasně, žes mi nikdy nezvedla telefon.“
„Nikdys mi nevolal.“
„No právě.“
Zatímco si vyměňujeme tyhle bezvýznamný věty, telefon zhasne. Odvrátim od Honzy pozornost a smažu veškerý oznámení.
„A co když to bylo něco důležitýho?“
„Tak zavolá znova.“
„A pak to zvedneš?“
„Ne.“
Ticho mě trochu překvapí, tak se po něm ohlédnu.
„Proč že to spolu vlastně jsme?“
„Protožes to chtěl.“
„Asi jsem si měl nejdřív proklepnout, jak zvedáš telefony.“
„Pozdě.“
Telefon se rozsvítí znovu. Znovu to samý číslo. Sere mě to. Vždycky mě sere, když mi někdo volá a já musim čekat, než to sám vzdá.
„Pro Kristovy rány, tak už to sakra zvedni!“ Fakt je naštvanej?
„Zvedni si to sám.“
„Fajn, dej mi to.“
„Nikdy!“
Pokouší se mi telefon sebrat. Vyskočim na nohy a hovor vytípnu. Stejně se po mně ještě natáhne, popadne mě a přitáhne si mě k sobě. Jasně, že už mu nejde o ten pitomej telefon. Ale nestěžuju si. Vlastně se mi to celkem líbí. Jenže povolim stisk a displej se znova rozsvítí.
„Haha!“ Než si uvědomim, k čemu ten vítězoslavnej výkřik patří, vyškubne mi mobil z ruky.
„Hm, jenom zpráva, tak nic.“
„Zpráva? Co píše?“
„Cituju: ‚Asi seš naštvaná, já to chápu. Prosím, Zuz, zavolej, chci s tebou mluvit.‘ Wow.“
„Hm.“
„Kdo by to moh bejt?“
„Nemám tušení. Kdyby to byl někdo důležitej, mám to číslo uložený.“
„To asi dává smysl.“

Mlčim. Jenom z představy, že bych ten telefon bejvala zvedla, se mi sevře žaludek v pěst a srdce začne imitovat peumatický kladivo. Že by to zvedl Honza, si radši nepředstavuju vůbec. Nemůžu se pořádně nadechnout a mám pocit, že budu zvracet. Nesmí to poznat. Ale je mi celkem jasný, že to je spíš zbožný přání. Pozná to. Až trýznivě pomalu mi vrací mobil. Dívá se mi neurčitě do očí. A pak prostě beze slova odejde. Poznal to. Jasně, že vim, kdo to je. Jasně, že moc dobře vim, komu to číslo patří. Ví to taky. Vim to.

Kurva.

To říkám teď celkem často, což.

Kurva.