Zase sedim na parapetu. Už asi čtvrtou noc po sobě. V ruce cigáro a vedle sebe bourbon s tonicem. Vždycky to exnu strašně rychle a pak se sama sobě směju, jak na sračky jsem. A sedim, zádama se opírám o okno a po každym potáhnutí mě brní rty. Honza je doma. U sebe doma. Žádný velký drama. Prostě chápe, že teď potřebuju trochu dejchat. Nebo se tváří, že to chápe. A já se tvářím, že mu to věřím.
Je mi poslední dny vlastně furt špatně. Bolí mě nohy, po každym pití mám příšerný kocoviny. Asi si všechno moc beru. Když ode mě naposled odcházel, zeblila jsem ráno hajzl a pak mě musel chytat, abych sebou neflákla na zem, když jsem se snažila dojít do obejváku. „Nejseš těhotná?“ zeptal se mě tenkrát pobaveně. Haha, strašná prdel. Nevim už, co přesně jsem mu řekla, ale asi něco jako že je blbej. No jenže není. Myslim na ty dvě čárky v koši a obracim do sebe zbytek sklenice na ex. Ale třeba je blbej. Třeba je to celý blbej vtip. Snad. Já přece těhotná bejt nemůžu. Prostě ne. Kurva už ale.
„Tak vám gratuluju, sedmý týden. Těhotenský balíček si zaplatíte až po dokončení prvního trimestru. Do té doby je přeci jen možnost, že to nedopadne.“
„Já bych si teda radši zaplatila interrupci a to rovnou.“
Nasadí kyselej xicht. Jenže, doktore, opovaž se mít kecy.
„No samozřejmě je to vaše právo.“
„Já vim.“
Dlouhý ticho. Upřeně si hledíme do očí. Mám pocit, že si každou chvíli vybleju srdce i s žaludkem. Ale neuhnu. Dlouze vydechne.
„Dobrá. Sepíšeme to. A budu doufat, že si to rozmyslíte.“
„Hm.“
„A tohle?“ Zamává mi před obličejem fotkou ultrazvuku.
„A k čemu by mi to bylo?“
Mlčí. Podá mi žádost a zkásne mě o prachy. Znova mi zopakuje, že si to mám dobře rozmyslet. Jedná se mnou jako s afektovanou hysterkou. Moje feministický já to strašně nasere. Co mi ty, ty dědku, budeš kecat do mejch rozhodnutí?! Vypravěč by asi řekl, že jsem rozrušená. No já jsem spíš v hajzlu. Těhotná, tyvole, Zuzano. A to jste si z toho ještě dělali prdel. Obdivuju sebe sama s jakou razancí a poker face odcházim z ordinace. S jakou poker face dojedu domů. A tam se rozsypu jak drobný na nádraží. Jak tohle doprdele řeknu Honzovi? No Zuzano, můžeš mu prostě jenom poslat fotku toho těhotenskýho testu. Nebo tý žádosti o interrupci. Nebo mu to nemusíš říkat vůbec. Haha. Ha…
Když se trochu seberu, začnu hledat doktory. První. Druhej. Třetí… Asi až na desátej pokus se někam dovolám. Připadá mi, že s tou ženskou na druhý straně ani nemluvim já. Že to celý jenom poslouchám. A že ta holka, která si domlouvá termín, je vlastně docela v prdeli.
Jsem docela v prdeli.