Kupuju si v trafice cigára. Nic, co bych nedělala každej druhej den poslední asi dekádu. Přesto se mi v půlce slova zlomí hlas, když si vzpomenu na všechny ty věci, který se mnou tahle značka zažila. Zase kýčuješ, Zuzano. Já se z tebe jednou poseru.
Psala jsem Markétě. Byl to nějakej asi pátek. Taky mě furt překvapuje, že jsem to udělala. Ale asi mě zajímalo, jak se má. Co dělá. Jestli na mě aspoň občas myslí.
„A minulý týden jsme se sestěhovaly s přítelkyní.“
Má se dobře.
Prej na mě hodně myslí.
Smells like bullshit, co si budem.
Zapálim si cigáro.
Občas si vzpomenu na Honzu. Na ruku na svym předloktí a na ty ustaraný modrý oči. Stopadesátkrát jsem mu napsala zprávu. Stopadesátkrát jsem nestiskla odeslat. A napíšu jí i po stopadesátý prvý, stopadesátý osmý, dvoustý… A po dvoustý prvý ji smažu. Občas seš fakt jak malá holka, Zuzano.
Ráno je byt cejtit mokrou omítkou a rozlitym pivem. Mám ulepený ruce. Ulepený celý tělo. Ulepená slepota. Ha ha ha. Ani se nezvedám opatrně. Prostě se obleču a jdu. A na cizí posteli nechávám čerstvě cizího chlapa.
Autobusy, autobusy, sedačky a lidi. Furt ty stejný výjevy. Furt ty stejný výjevy na jinym místě. A přesto mi připadaj absurdní a cizí. Doma zakopnu o krabice a zakleju. Dala jsem je tam samozřejmě sama, když jsem se nastěhovala. Naleju si absinth a sednu si s cigárem do okna. Jiný sídliště, žádnej balkón. Jinej chlast. Stejná Zuzana.
Zuzano, nejseš stejná. Seš zase o trochu víc mrtvá. A živější nebudeš.
Jiný paneláky. Jiný lidi. Jinej byt. Jiný všechno. Improvizovanej balkón.
A stejná Zuzana. Stejně patetická. Stejně paličatá. Stejně trpící samomluvou.
Musíš si to vyřešit sama v sobě.
Některý věci ti prostě nevyřeší to, že všechny odřízneš jak neoblíbenej prst a sama se odjebeš na konec prdele světa, Zuzano. Některý věci si prostě musíš vyřešit sama v sobě.
Třeba všechny.