Zítra to bude rok od toho večera, co babču odvezla rychlá. Včera to byl rok, co jsem s ní naposled mluvila. A za měsíc…
Poslední dobou mi strašně chybí. Asi je to tím, že ulice jsou plný důchodkyň v těch otřesnejch bundách a čepicích. Všechny maj stejný kabelky, všechny jsou jako ona. A nebo je to tím, že se blíží to smutný výročí a podvědomí prostě neošálíš. Kdo ví…Je to k neuvěření, že už to bude rok. Je k neuvěření, že jsme za ten zkurvenej rok absolvovali tři pohřby a zvládli se z toho neposrat. Vzpomínám, jak jsme šli do jejího bytu zalejt kytky a nakrmit andulku. Rovnou jsme tehdy z lednice a špajzu vyházeli prošlý a procházející jídlo. Že jí to kdyžtak koupíme nový, až se vrátí z nemocnice (pokud nám to teda s její náturou dovolí). Ale stejně jsme museli všichni tušit, že je to jen jakýsi vnitřní alibismus a hlavou se nám honilo jen to, že až to budeme vyklízet…
Střih. Sedíme s bráchou na rozvrzanejch zaprášenejch židlích v místnosti, která už jen vzdáleně připomíná obývák. Bude to dobrejch 15 let, co jsme na těch židlích seděli takhle spolu naposled. Oči máme rudý od prachu, na klíně krabici s pizzou. Brácha se dívá do útrob bytu. Ani se nesnažím odhadovat, co se mu honí hlavou. Vzpomenu si na pohřeb. Nikdy předtím jsem ho brečet neviděla. Až v obřadní síni.Ticho přerušuje jen žvýkání a skřípání mezi mejma zubama. Ruce mám pokrytý rudou vyrážkou a v pizze skořápky z vajec.
– Skočím si do krámu pro pivo. Chceš něco?- Asi colu. Chceš prachy?- To nech bejt.
Zeď vedle dveří do chodby je pokrytá peřím a ptačím trusem. Jak moh zanedbanej pták přežít umanutou bábu?