Sousedka umřela, píše mi máma. Zajímavý, říkám si, ještě nedávno jsem ji viděla a vypadala docela živě.
Tyhle věci mě vždycky trošku překvapí. Přijde mi vlastně dost absurdní, že někdo jeden den byl a druhej už prostě není. Paní sousedku jsem znala od narození, bydlela tu, co se ten barák postavil. Když jsem byla malá, utkvěla mi v paměti jako strašně protivná a zapšklá bába. Furt měla s něčim problém. Proč běháme po schodech. Proč jezdíme výtahem, když jsme mladý. Proč vytírám zrovna teď, když chce jít zalejt muškáty. Proč furt někde (rozuměj na její oblíbený lavičce) s kámoškou zevlujem. Proč jsme nevychovaný smradi. Proč nám furt něco padá do šachty a její manžel tam pro to furt musí lízt…. Chtělo by se říct: Tak hele, jednou je správce výtahu… no nic…
A pak jí manžel umřel. Hodně chlastal. Byl to nervák. Sejmula ho vlna veder. Paní sousedka si se mnou začala povídat ve výtahu. Jak se mám. Co vlastně studuju. Jestli mě to baví. A co dělá ta moje kámoška, že ji dlouho u nás neviděla. A co babička, jestli zase spolu budou sedět u voleb. A že jí přijde syn na návštěvu.
Když jsme rekonstruovali byt, chodila zalejvat muškáty snad dvacetkrát denně, aby mohla co nejvíc okukovat, jak jsme na tom, jak nám to jde od ruky a kterej z těch chlapců nám s čím pomáhá. Tak jsme jí po dokončení udělali soukromou prohlídku. Tetelila se blahem, že to vidí jako první a má o čem vyprávět sousedkám v zahrádkářský kolonii.
Je zhruba jedna hodina odpoledne. Píše mi máma, že sousedka umřela, že na nástěnce je parte. Ještě na začátku tejdne jsem ji zdravila u výtahu. Absurdní. Ale ne tolik jako to, že na parte večer čtu dnešní datum.