„Já ti nevim, B., mám najednou nějak pocit, že je zase rok 2014. Cejtim na jazyku stejnou chuť.“
Byl to nějakej den v červenci. Bylo horko, v kavárně nebyl nikdo kromě nás dvou a obsluhy. B. Zvedla oči od svýho sojovýho cappuccina.
„Ženy žijou život v cyklech, Eds.“
„Jasně, vždyť celej život ženský jsou na sebe navazující menstruační cykly.“ No dobře, asi to nebylo vtipný.
„Pokud se ti něco vrací, znamená to, žes to naposled vstřebala nedostatečně. Nebo že nadešel čas, abys to prožila znovu a lépe.“
„Radši bych ne, díky.“
„Ale tohle si nevybíráš, Eds. To rozhodne osud.“
„Eh…“
Chtě nechtě jsem zavzpomínala na svůj rok 2014. To byl nějakej ten saxofon, vyhazov ze školy, hromady divadelní teorie a zlomená srdéčka. Taky mi naposled bylo náct. Chlapa, kterej si se mnou ukázkově vytřel prdel, ale zároveň jsem se díky němu dostala mezi nejlepší lidi, jaký jsem kdy poznala a mohla se věnovat několik let tomu, co mě naplňuje, jsem od roku 2014 neviděla. Vlastně jsem na něj za tu dobu skoro zapomněla. Jenže se prej v pondělí vidíme. Na autorskym čtení, který bejvá (až na kvalitní stálice) pokaždý obrovskej průser a já mám vždycky chuť trochu brečet, když slyšim autory prznit literaturu nebo přednes. Pokud na to tedy aplikuju výše zmíněnou teorii, trochu zakopne. Dá se to sice prožít znovu (ostatně na tom samém místně jsme se poznali), nikoliv však lépe. Celá ta akce bude pořád stát za pendrek a on bude pořád zmrd.
Nedávno se mi zdálo, že místo vlaku přijela tramvaj a já s ní dojela až na Koh-i-noor, což je shodou okolností místo, kde jsem se rozhodla, že nemá cenu udržovat tehdy probíhající vztah mezi mnou a ex. Vzhledem k tomu, že šlo ale až o rok 2015, tak se asi nemusím bát toho, že bych se s ním snad musela rozcházet znova. Uf.