Nemůžu spát. Ne že bych nebyla unavená. Jsem kurevsky unavená. Všechno se mi divně a nepopsatelně prolíná. Pokaždý, když mě vzbudí další panická ataka, trvá minimálně deset minut, než se zvládnu pořádně nadechnout. Nebo mi to aspoň jako deset minut připadá. Jako teď. Nemůžu dejchat. Lapám po dechu. Zajíkám se. Je mi ze sebe špatně. Seš slabá, Zuzano. Seš tak nechutně slabá. Přiznej si, že na něco sama nestačíš. Přiznej si, že na sebe už sama nestačíš. Přiznej si to. Nemůžu dejchat. Jsem tak strašně slabá. Nádech. Zvednu se. Nemůžu najít cigára. Rozházim zbytečně moc věcí, než mě napadne se podívat na balkon. Jasně, že zůstaly na parapetu. Nepamatuju si, že bych je tam nechala. No to je jedno. Sedám si na parapet, nohy zapírám o zábradlí. Je mi zima. Třesou se mi ruce. Nevim, jestli je to tim chladem nebo prostě tim, že jsem v píči. Škrtám. Proč vlastně kouřim? Zuzano, proč vlastně kouříš? K čemu ti to je? Nevim. Život je pak snesitelnější. Asi. Vědomí, že se nedožiju vysokýho věku, protože zákonitě cestou chcípnu na raka, je konejšivý. Seš patetická, Zuzano. Ty už jdi taky do prdele.
Pokračovat ve čtení „18. listopadu“Rubrika: Zuza
Zuzanka si píše deníček.
20. září
Asi poprvý za posledních deset let vlezu sama do baru. Objednám si bourbon a tonic. Barmanka divně čumí. Neříká nic. Divně čumim. Neříkám nic. A pak mi to dojde.
Pokračovat ve čtení „20. září“20. srpna
Asi jsou momenty, který musí holka zvládnout sama. Asi mezi ně patří interrupce. Zpovídáš se sama před sebou, Zuzano. Jsem to já, kdo se zpovídá před tim koktejlem hormonů, kterej mi valí do hlavy výčitky po litrech. Emoce a prožitky, o kterejch jsem nikdy netušila, že je mám. Vražedkyně. Seš vražedkyně, Zuzano. Zabilas potenciální lidskou bytost. Zabilas vlastní dítě. Zabilas. Seš duševní mrzák. Absolutní ženskej odpad. A tenhle hukot musim zvládnout sama. S tim mi nikdo nepomůže. Ani Honza. Teda Honza už vůbec ne. Ani nevim, co teď dělá. Jak se má. Jestli mi to někdy odpustí. Nevim. A chybí mi. Asi bych potřebovala, aby mě jeho silný ruce zase pevně ovinuly a zacvakly ty rozházený kusy mě zpátky na místo. Aby mě zase políbil do vlasů. Nojo Zuzano, jenže to bys ho nesměla poslat do prdele, když jsi zjistila, že seš v tom. Vždyťs mu to ani neřekla. Řekla. Jo? No možná ne. Nevim.
Pokračovat ve čtení „20. srpna“11. srpna
Zase sedim na parapetu. Už asi čtvrtou noc po sobě. V ruce cigáro a vedle sebe bourbon s tonicem. Vždycky to exnu strašně rychle a pak se sama sobě směju, jak na sračky jsem. A sedim, zádama se opírám o okno a po každym potáhnutí mě brní rty. Honza je doma. U sebe doma. Žádný velký drama. Prostě chápe, že teď potřebuju trochu dejchat. Nebo se tváří, že to chápe. A já se tvářím, že mu to věřím.
Pokračovat ve čtení „11. srpna“14. července
Když mi bylo šestnáct, sedávala jsem v noci na balkoně na parapetu, nohama se zapírala o zábradlí, kouřila a sledovala noční sídliště. Když jsem teda bejvala doma sama. A nakonec tahle tradice nějak odezněla. Ani nevim kdy. Ale teď sedim zase na parapetu a nohama se zapírám o zábradlí. Není mi šestnáct, je mi… vlastně ani nevim, asi něco kolem třicítky, nejsem si jistá. Jinej balkon. Jiný město. Jiný já. Stejný myšlenky. Stejný sračky. Filtr se mi lepí ke rtům. Pálej mě oči. Ještě pořád je mám opuchlý z toho slzavýho údolí, který jsem předvedla. Ve tmě je bezčasý ticho. Je mi úzko. Honza spí. Asi poprvý za celou tu dobu spí v mojí posteli. Nikdy si netahám chlapy na noc domů, radši se nechám pozvat k nim. Když si chlapa přitáhneš domů, bolí to víc, když se to posere. Na tuhle velkou životní pravdu jsem musela přijít sama. Překvapivě totiž nepřišla v paklíku nevyžádanejch rad od okolí. A když řikám překvapivě, myslim to ironicky.
Pokračovat ve čtení „14. července“13. července
V noci se vzbudim. Nejdřív nevim proč, ale pak zaslechnu lehký šumění deště. A vzlyky. Zní zoufale a žensky. Ale je mi to vlastně jedno. Otočim se na druhej bok. Hm, takže je vedle mě. Aspoň něco. Chvíli ho pozoruju. Večer se vrátil až potom, co jsem šla spát. Zajímalo by mě, co se mu asi honí hlavou. Co se asi honí hlavou mně. Co jsem si asi myslela tenkrát v tý kuchyňce. Nebo když jsem se rozhodla tvářit, že Markétka byla jen nějaká holka, která se náhodou vyskytla ve stejnej čas na stejnym místě. A že se propadne do hlubin minulosti.
Pokračovat ve čtení „13. července“12. července
„Dneska chci jet MHDčkem.“
„Tak to abys už vyrazila.“
„Čekala jsem trochu jinou reakci.“
„Jo, pardon… O můj bože, ty chceš jet MHDčkem?! To ti moje auto jako není dost dobrý? Aha! Ty už mě nemáš ráda!“
„Ty seš neskutečnej.“
„Seš dospělá a svéprávná ženská. Jeď si klidně na praseti. Nevim, jakou jinou reakci jsi čekala.“
„Já vlastně taky ne.“
6. července
Špičkama nohou se zapírám o dno bazénu. Ruce mám složený pod hlavou na dlažbě. Voda mě příjemně nadnáší, cejtim se po dlouhý době zase lehká. Snesitelná lehkost bytí. Ha ha.
Pokračovat ve čtení „6. července“4. července
„Fanda je strašnej čůrák.“
„He?“
Sedíme na cigáru. Je už dávno tma. Mezi náma stojí otevřená flaška levný vodky od Vietnamců a nějakej stejně kvalitní džus. Na střídačku to jako správný dámičky usrkáváme. Měla bych teď bejt s Honzou. Ale nejsem.
Pokračovat ve čtení „4. července“23. června
Ležim na posteli. Zvenčí cejtim vlhko a hořící dřevo. Někde v dálce řehtá Koller. Je mi horko, ale vlastně je mi trochu zima. A zatímco on už dávno spí, já pořád zírám do tmy. Mohla bych se zvednout a jít něco dělat. Ale přijde mi to tak nějak nevhodný. Co taky dělat v cizim bytě. A tak jenom ležim a zírám. Jsem k smrti unavená. Chci spát. Nemůžu. Zírám do tmy. Nenávidim se.
Pokračovat ve čtení „23. června“