Byl to upršenej víkend. Ještě ve čtvrtek jsem měla plno plánů, kam všude se chci v sobotu podívat, jenže pak byl pátek, já stála na nádraží v Číčenicích a v ústrety se mi sunul nacucanej bouřkovej mrak, kterej měl mnohem rychlejší tempo, než pomalu ubejvající minuty zbejvající do příjezdu vlaku. A pak začalo chcát a nebylo vidět na krok. Nu což.
Pokračovat ve čtení „Nostalgie“Rubrika: Prozaicky
Nějaký ty miniatury a příběhy
Detaily
Obsluha před každého postavila pivo. Bylo značně pokročilé odpoledne a oba za sebou měli už pár kousků. Ťukli si.
„Nepřijde ti fascinující, kolik toho ovlivní jeden skoro až zanedbatelnej detail?“ nadhodila, když na jeden zátah vypila skoro půlku sklenice.
„A to říkáš jen tak, nebo to má i pointu?“
„Tak si vem, že několikrát jsme se spolu už mohli klidně vyspat.“
„Myslíš?“
„Spíš fabuluju. Třeba jak jsme byli na horách zapíjet Tondovo děcko. Odcházels z baru první zpátky na chatu a já bych bejvala docela šla s tebou.“
„Jako vážně?“
„Jako vážně. Ale pak jsem si řekla, že nebudu píča. A že co si namlouvám, že od toho jako čekám. Co by se tenkrát asi dělo, žejo. Nic.“
„Co by se dělo? Vzhledem k situaci…“ Dramatiky se odmlčel. Opravdu mu po rtech přeběhl mírný úsměv, nebo se jí to jen zdálo?
„Asi bych načnul tu flašku, co jsem Tondovi koupil. A donutil tě poslouchat, jak hořce fňukám nad svým čerstvým rozchodem.“
„Já bych ti to nežrala. Řekla bych ti něco jako, že máš bejt rád, že se to stalo dřív, než ti princezna přitáhla domů kukačku.“
„Tomu bych dal za pravdu. Asi bych se i zasmál. A řekl ti něco jako, že mě stejně nepřestává fascinovat, jak seš na svůj věk vyspělá.“
„Na což bych ti asi řekla, žes už bumbal dost a je čas jít spát.“
„Sice bych ti to odsouhlasil, ale zároveň bych se zeptal, jestli to říkáš jen proto, abys mohla zbytek tý flašky vylemtat sama.“
„A já bych tě poslala do hajzlu a šla rovnou do svýho pokoje.“ Odmlčela se. „Fakt bych tě tam nechala samotnýho s flaškou, když jsem tě chtěla vyhnat spát?“
„Nenechala.“ Teď už se pousmál zcela zřetelně. „Šel bych ti v patách.“
„Tak to bych si z tebe dělala prdel, že musim přidat do kroku a rychle za sebou zabouchnout dveře.“
„Bych se ti vysmál.“
Nastalo nečekané ticho. Upřeně a snad i trochu zkoumavě si hleděli do očí. Tentokrát se pousmáli oba.
„Stejně bych ti před dveřma přece jenom popřál dobrou noc. Zcela upřímně.“
„Já tobě taky. A možná bych váhala, jestli je vhodný tě obejmout, nebo bych to tim celý posrala. A nakonec bych se to rozhodla nechat bejt a šla spát.“
„Jenže já bych na tobě tohle váhání poznal. Takže když by ses otočila, oslovil bych tě jménem a pro jistotu i chytil za paži, abys mi neutekla.“
„Asi bych se na tebe ohlédla a zeptala se, jestli se bojíš spát v pokoji sám, nebo co jako.“
„A já bych ti na to ani neodpověděl. Prostě bych tě zatáhl naproti k sobě a vyšukal z tebe duši.“
Pobaveně se zasmála a uhnula pohledem.
„Tyhlety fabule.“
„Já nefabuluju. Nikdy. Moc dobře to víš.“
„Takže jsem nakonec byla píča. Že jsem přece jenom nešla s tebou.“
Cizí byt
Prošla dveřmi toho bytu, kterému ani s největší dávkou fantazie nemohla říkat domov. Nepatřila sem. Ne že by snad cítila nějaké vnitřní pnutí, které by ji nutilo k existenciálním úvahám, prostě sem jenom chodila šukat.
Pokračovat ve čtení „Cizí byt“Konec dubna
Stojíme na Vyšehradě. Ještě s rouškama. Je konec dubna a já mám na sobě nový šaty. Tramvaje pořád jezdí. A na tý zahradě je pořád voliéra s krkavcem.
– Už jsou to tři hodiny, měli bychom si to vyměnit.
– Jo.
Mineme reklamu na novej nanuk. Dala bych si. Ale stojí šedesát kaček. A to je zkurveně hodně na nanuk.
V pokoji
Ležíme v posteli. V pokoji je tma a vzduch se lepí na obličej.
– Holky v práci řešily, že by si prej lidi v páru měli říkat, že se milujou.
-Hm.
– Že to je důležitý. Prej… Mně to přijde takový… Nevim.
– Hm.
– Tak snad se dá láska vyjádřit i jinejma způsobama, než touhle debilně uslintanou a klišé frází.
– Hm.
– Ne?
– Já přemejšlim.
– Hm?
– No že když si vezmeš Jakobsonův komunikační model… Zamejšlim se nad tim, jestli slova jako ano, ne, vlevo, vpravo můžou bejt někdy klišé.
– Hm.
– A čím to, že zrovna frázi „miluju tě“ vnímáme jako klišé, když jsou to všechno prostě jenom slova.
– Tak asi to je otázka nějaký kontextuality a funkčnosti, ne. Ano, ne, vlevo, vpravo jsou čistě funkční slova.
– No jasně… Ale „vlevo dole“ už zase nese nějakou jinou informaci.
– Hm… Ale to už zase narážíš na kontext.
Pod okny se hádají opilci. Někde dál štěká pes.
– Kdys mi vlastně naposled řek, že mě miluješ?
– Ani nevim.
– Hm.
– A ty mně?
– Nevim.
– Hm.
31. březen
Posrat se můžu kdykoli
– Vypadáš docela v klidu na to, že je tady všechno vzhůru nohama.
Olizuju cigaretovej papírek a krčim rameny. Sedíme na zahrádce, kolem nás je šrumec. Je čtvrtek odpoledne. Zapaluju cigáro a opírám se zády do židle.
– Posrat se můžu kdykoli.
Rozhovor přeruší rachot vozíku. Upíjim čaj s mlíkem.
V pondělí šlo všechno podle plánu.
V úterý několikahodinový jednání o dalším postupu.
Ve středu katarze, že jsme se s tím nějak poprali a snad to zvládli.
A ve čtvrtek nouzovej stav.
Takže je čtvrtek odpoledne. Všechno, co se v úterý několik hodin plánovalo, je v hajzlu. Máme za sebou další úmorný jednání. Sedim s brigádnicí na zahrádce. Kouříme. Ještě ráno jsem doufala, že tahle chvíle přijde třeba o tejden pozdějc.
– Hele, Eds, co bude vlastně s náma?
Je to celkem jednoduchá otázka, žejo. Co s náma brigádníkama vlastně bude, když podnik zavřou? No co by bylo, až nás zavřou, jste prostě v hajzlu a bez peněz, s tím nic neuděláme. Jsme v tom všichni.
– Tak víš jak, dokud nevydá vláda nařízení, že máme zavřít, bude normálně fungovat aspoň kavárna.
– A myslíš, že to se stane? Reálně?
Zaváhám. Jasně. Já si to nemyslim, já to vim, že nás to nejpozdějc o víkendu čeká. Vlastně s tím počítám.
– Upřímně? Jo. Jsem o tom dost přesvědčená.
– Hmm hmm. To je docela na piču, co?
– Jo.
– A nejhorší asi je ten pocit, že s tím nic nezmůžeš, co?
– Jo.
– Asi bych mohla už přestat s těma psychologickejma kecma a chvíli držet hubu, co?
Smějeme se. Co taky jinýho. Posrat se můžem kdykoli.