Rubrika: Prozaicky

Nějaký ty miniatury a příběhy

Zuza je vzhůru

Stojíme spolu na cigáru. Dny se krátěj. Vždycky mě překvapí, že tak éterická bytost kouří víc než já. Ale asi to dává smysl. Mluvíme o budoucnosti. O budoucnosti, v který bych ji chtěla mít, ale to jí neříkám. O tom, že já jsem prej strašně dobrá a ambiciózní a ona to neumí. O tom, že by chtěla bejt apsoň z půlky tak ctižádostivá jako já, aby zvládala dotahovat věci do konce. Neříkám nic. Nemám, co říct. Nemá pravdu. Neumim dotahovat věci do konce. Vždycky je jen nakopnu a doufám, že se do cíle dokutálej samy. A k mýmu překvapení to většinou vychází a asi to pak budí iluzi, že jsem dobrá. Možná jsem se měla vysrat na kancelářskou práci a bejt iluzionista.

Pokračovat ve čtení „Zuza je vzhůru“

Zuza jde naproti

Ráno skoro nevstanu. Vim, že to bude průser. Vim, že tomu jdu naproti. Ale nemůžu si pomoct. Vzpomínám, jak jsme si s Markétou psaly do dvou ráno a já se u toho culila jak dvanáctka, který její crushík z vedlejší třídy lajknul fotku na lidé. A zase se culim. Při převlíkání pozoruju svoji celulitidu a popraskaný žilky na stehnech. Nojo, už mi holt není dvacet. Narozdíl od Markéty. Co si vůbec nalhávám, holka jako ona, to je úplně jiná liga. Například liga ryzích heteros.

Cestou do práce potkám Ježíše. No dobře, tak jenom samolepku s jeho podobiznou. Někdo ji fláknul na reklamu na sauny. Vlastně je to geniální kompozice – Ježíš žehná pravačkou a za ním je luxusní sauna a hřebečci v ručníkách. Žhavý požehnání, pičo vole. A všechny ty figurky před Hlavákem, u kterejch si nikdy nejsem jistá, jestli to jsou plakáty nebo maso a kosti, to jenom korunujou. A nakonec před prací potkám princeznu.

Pokračovat ve čtení „Zuza jde naproti“

Zuza a kafe

Kafe piju jenom bez mlíka. Mlíko ubíjí tu hnusnou chuť kafe, kvůli který ho piju. Ten kopanec do citlivejch zubů, ten hořkej ocas na kořeni jazyka. Tu zkapalněnou noční můru z levnejch zrn. Noční můru, z který když se probudim, zaplaví mě hřejivá modř letní oblohy.

„Tak já si jdu dát mlíko do kafe a koukám, že je ho tam ještě půlka. Že mi ho fakt nikdo nekrade, i když ví, že by mohla!“
„Už před tejdnem jsem ti říkala, že kafe s mlíkem nepiju.“
„Já vim. Jak dlouho myslíš, že to mlíko ještě vydrží?“ Potutelně se na mě usmívá.
„Ale tejden ještě určitě.“

Pokračovat ve čtení „Zuza a kafe“

Zuza a princezna

Koukám se na svoje kolegy a fakt by mě zajímalo, kde nás vyhrabali. Já, která věřim, že spíš potkám jednorožce, než že k někomu někdy ještě zvládnu hlubší emoce, rozvedenej fotřík, kterej má na všechno řešení a všechno bere sportovně, a taková citlivá mlaďoučká princezna, co sotva vylezla střední školu a ještě je plná ideálů. Už jenom čekám, kdy sem dveřma vpadne totálně zcákanej BoJack Horseman a pobleje nám stoly cukrovou vatou. Radši se cestou na hajzl mrknu do relaxační zóny, jestli se tam někde neválí Todd se slipama na hlavě… Zatímco fotřík mluví téměř nonstop, princezna se jen sem tam tiše uchechtne některýmu z jeho fousatejch vtipů. Brzo je přestanu poslouchat. O pár hodin jenom postřehnu, jak ji láme, aby spolu něco podnikli. Napadne mě u toho cosi o mrzení.

Pokračovat ve čtení „Zuza a princezna“

Zuza se budí

Nepoznávám svoje nohy. Mám obutý modrý lodičky. Je to přesně ta modrá, která je ve skutečnosti oranžová. Na sobě mám pastelově modrý šaty. A běžim. Nevim kam. Ale běžim do schodů a ze schodů a v každym patře na mě pokřikujou známý hlasy. V každym patře slyšim trochu jinou úzkost. Až se v nejnižšim patře změní podlaha v satén barvy mejch šatů a pod schodama najdu sedět ji. S rozmazanym obličejem a rozcuchanou. Divně brečí a rukama si rve vlasy. Zírám na ni. Rozhazuje vyškubaný vlasy všude okolo sebe, jako by vysejvala obilí, a prosí mě, ať jí pomůžu. Nepopsatelnym způsobem mi to rve srdce, má na nohách stejný lodičky. Chytnu ji za předloktí. Její nehty v mý kůži a její ruka v mejch vlasech… Vzbudim se s ukrutnou migrénou a tak slabá, že nemůžu ani zvednout ruku. Bolí mě snad každá žíla v těle. Předloktí mám do krve rozdrásaný. A v dlani cejtim pramen vlasů.

Pokračovat ve čtení „Zuza se budí“

Zuza není doma

Ještě ráno je byt cejtit popcornem a rozlitym vínem. A zaschlym spermatem. Když jsem si ho v noci utírala z břicha, mezi lopatkama mě šimrala záložka do knížky. Napadlo mě při tom cosi o tom, že holce se do zad obtiskne každá postel, v který roztáhne nohy. Takový nechutný klišé. Nevim, jestli mám kocovinu, nebo jenom ztuhlou krční páteř. Odcházim dřív, než se vzbudí. Nos mám plnej pánskýho antiperspirantu a laku na vlasy z jeho koupelny a někde v pozadí jsem já. Jsem to já, ale cejtim někoho úplně jinýho.

Pokračovat ve čtení „Zuza není doma“

Proslovy

Zhluboka se nadechla a zazvonila. Po pronikavém zvonění prostor kolem ní zaplnilo ohlušující ticho. Najednou si nedokázala představit, že ho po tom všem uvidí tváří v tvář. Než ale stihla své obavy rozvinout, dveře před ní se otevřely.
„Co je?“ zavrčel Oliver místo pozdravu.
„Nějaký plány na večer?“ zeptala se a ukázala na sixpack piv v podpaží.
„Nemám náladu na žádnou debilní party.“
„A na mě a pivo?“
Oliver mlčel. Z bytu na druhém konci chodby vyšla mladá žena.
„Nevim,“ přiznal neurčitě, když procházela kolem nich a sjel ji pohledem od hlavy až k patě.
„Dobrej zadek, co?“ zkusila Lucie ještě jednou prolomit ledy.
„Tvůj se mi líbí víc,“ usmál se nakonec a pokynul jí, ať jde dál.
„Omlouvám se za to, co jsem udělala.“
„Ne, hele, já už to fakt řešit nehodlám. A hlavně nechci žádný zbytečný proslovy, ok?“ Nastavil ruku. „Tak co bude s tím pivem?“
S lehkým úsměvem mu dala do ruky celý sixpack a sedla si na pohovku.
„Nojo, dámička se zase nechá obskakovat, co?“ Vybalil dvě plechovky a zbytek nonšalantně zašoupnul pod stolek.
„Tak na usmíření? Nebo?“ zeptal se, když si přisedl a jednu plechovku jí podal.
„No tak na usmíření.“
Ťukli si symbolicky plechovkama.
„Mohla bys mít kohokoli, ale prcáš mýho nejlepšího kámoše. Proč?“
„Závidíš?“
„Připadám ti málo zelenej?“
„Tak já ti Standu půjčim, jestli chceš.“
„Fuj, proč říkáš takovýhle věci?“ utrousil a vypil pivo na ex. „Myslim, že potřebuju víc chlastu.“
„No počkej, tímhle tempem za chvíli nemáme co pít.“
Aniž by odpověděl, přinesl lahev whiskey.
„No tak si tady z pivečka uděláme brzdu.“
„Ty seš strašný prase, Olivere.“ Sebrala mu lahev. „Ještě že já taky.“ S drobným sebezapřením poslala do žaludku několik hltů.
„To je moje Lucka,“ zasmál se. Znova se napila a zhluboka se nadechla.
„Mýlil ses.“ Podala mu lahev. Napil se a se zájmem na ni upřel pohled.
„Cože?“
„Nespim s nim. Nikdy jsme spolu nespali.“ Rychle uhnula pohledem a zvedla se. Zavrávorala a prohmatala si kapsy ve snaze najít cigarety.
„Jak jako?“ rozhodil nechápavě rukama a trochu whiskey při tom skončilo na koberci.
„Prostě tak.“ Obrátila do sebe pivo a šla na balkón. Věděla, že toho později bude litovat, ale i tak si zapálila. Opřela se o zábradlí. Světélka města poskakovala a sem tam se zhoupla jako její žaludek, když si poprvé potáhla.

„Vy spolu fakt nespíte?“ Opřel se o zábradlí vedle ní.
„No jo.“
Strčil jí před obličej lahev vodky. Napila se.
„Vždyť to nejde. Všichni potřebujou a milujou sex.“
Lucie jen pokrčila rameny, znovu se napila a vrátila mu lahev.
„Jasně, že bych z tebe nejradši servala oblečení a hodila tě na postel.“
„Tak proč to neuděláš?“
„Že nespíš s tím, s kým žiješ, neznamená, že budeš automaticky spát s někym jinym.“
„Nevíš, o co přicházíš,“ uchechtl se a sebral jí cigaretu z ruky. Zhluboka potáhl a podal jí lahev.
„Odkdy ty kouříš?“ Napila se.
„Nekouřim.“ Opět si lahev s cigaretou vyměnili.
„Fakt mě sereš, Lucie. Jak seš přirozená a vyzývavá. Prostě jak můžeš?“
„Prostě neberu nic vážně.“
„Nojo, proč přikládat důležitost tomu, že jen tak pro prdel motáš chlapům palice.“
„Přesně! Vždyť je to jenom hra. Většinou…“
Zkoumavě se na ni zadíval doslova usrkl z lahve. Oplatila mu neurčitým pohledem.
„S tebou to bylo jiný. Kdyby tak-“ zarazila se. Nastalé ticho narušilo až ostré vydechnutí.
„Nenávidim tě. V klidu jsem si užíval svoje aférky, dočasky a já nevim co ještě, myslel jsem si, že je to moje přirozenost, že nějaký citečky jdou mimo mě a pak-“ Uprostřed věty mu trochu neohrabaně přitiskla prst na rty ve znamení, že už nemá pokračovat.
„Nehraj si s ohněm, spálíš se.“
Překvapilo ji, jak nežně její ruku odtáhl.
„Tos mi měla říct, než jsme se víc poznali. Než jsem zjistil, že nějaký city přece jenom zvládám.“
„Hlavně žádný zbytečný proslovy, Olivere,“ poplácala ho po rameni a zadívala se na město. Ušklíbl se a napodobil ji.
„Nojo.“
„Sorry.“
„To bude v pohodě.“

Větvení

Je to jedna z těch bezčasejch nocí, kdy se prostě najendou vzbudí a chvíli jen zírá do tmy, než jí pořádně dojde, co se přesně děje a proč. Každej nádech vnímá jako samostatnej celek, možná se na něj až moc soustředí. Zvuky zvenčí zvláštně nezní. Palčivej chlad za hrudní kostí, nádech najednou bolí a spánek jako rána z milosti nepřichází. Ani ráno. Všechno jen nemilosrdně připomíná. A nezáleží na tom co. Nebo koho.

Na stropě se černaj rejhy, ve zdi se třepotaj větve. Nejdřív má pocit, že vidí přízrak, ale je to jen měsíční odraz v zrcadle. A za nim obličej. Jde si zapálit na balkón a jenom naučeně se vyhejbá překážkám temnýho bytu. Venku někdo volá o pomoc. Hysterickej křik a pláč. Kočky se mrouskaj. A žhavej konec cigára jí zase popálí prsty. Čas odtikává. Je ráda, že ho nemůže zastavit. Není ráda, že ho nemůže překlenout.

Na stropě tančej všechny její myšlenky a nedovolej jí odtrhnout pohled. V dálce houká vlak. Před očima se jí zhmotňuje nádraží. Na nástupišti pobíhá groteskně přeplácaná minulost. Než se stihne rozesmát, stojí před ní půllitr. Dopíjí, venku ji vítá předsilvestrovská Praha šumící sněhem. Ani jí to nepřijde, když o pár minut pozdějc na Hlaváku zebleje záchod a lituje, že nemůže vyzvracet i sebe sama. V měkce osvětlenym pokoji si zapálí poslední cigaretu. Filtr se bolestivě lepí ke rtům. Dětskej pláč za stěnou. Na patře cejtí ocelovou pachuť. Zírá na něj. Neříká nic. Do klína se jí sápe chlad. Uhejbá očima.

Konečně svítá. Každej nádech vnímá jako samostatnej celek. Pod okny zvoněj tramvaje k uzoufání. Vaří si kafe.

Hromada hadrů

Když si omylem oblékla jeho triko, protože z té hromady hadrů nedokázala rozlišit, co je čí, neubránila se pro ni až nepřirozenému zahihňání.
„Asi jsem udělal chybu, že jsem tě nenechal se prokázat občankou, než jsem si tě pustil do postele.“
Pobaveně se po něm ohlédla.
„Máš nějakej problém?“
„Hihňáš se tady, jak kdyby ti bylo dvanáct a učitelka přírodopisu právě řekla ‚penis‘. Sundej si to triko, ať ze mě celý den netáhne dámský parfém.“
Ušklíbla se.
„Sorry, Honzo, nešlo odolat.“ Hodila po něm triko, oblékla si svoje a sedla si na kraj postele. „Fakt nechápu, co to vy chlapi máte s těma trikama. Jako by ti něco bránilo si vzít čistý.“
„V tom mi samozřejmě nic nebrání, ale je to mé oblíbené triko.“ Odmlčel se. „Navíc kdybych tě tu celý den cítil, myslíš, že bych zvládl i pracovat?“
„Tak to sis mě předně asi neměl tahat domů, nemyslíš?“ utrousila a odvrátila od něj pohled. Stáhl ji k sobě. Překvapením vyjekla.
„Co ječíš? Včera se ti líbilo, když jsem tě takhle držel.“
„Včeras mě ale nepřepad.“
„No ještě abych tě přepadával, to bych asi moc nepochodil,“ odfrkl si.
„To ne, protože by to znamenalo, že bys mě musel i odtáhnout. Docela dost zbytečný práce kvůli šuku.“
„Pro dobrý šuk toho člověk udělá… Třeba nasadí parohy svému dobrému příteli,“ řekl jen tak mimochodem. Znovu se neovládla a zahihňala se.
„Tak ale Zuzano! Vypadáš na třicet a chováš se na dvanáct? To ti ze sebe není ani trochu stydno?“ pokáral ji žertem.
„Říká někdo, komu je čtyřicet a chová se na patnáct.“
„Ale já to mám jako koníček!“
„Furt to nic nemění na tom, že mám k věku svýho chování blíž něž ty.“
„Zbyňka taky takhle poučuješ? Pokud ano, nedivím se, že tě dnes v noci ani nepostrádal.“
„Haha, moc vtipný.“

Jejich pozornost upoutalo tlumené bzučení.

„Hm, vibrující hadry, dobrá vychytávka,“ odtušila uznale. Honza se krátce zasmál a pustil ji. Zuzana se zvedla, pár línými kroky překonala vzdálenost mezi postelí a hromadou oblečení a až dramaticky do ní zabořila ruku.
„Hele, je to tvoje. Volá ti Luděk. Můžeš ho pozdravovat.“ Hodila mu telefon. „Fuj, to teda nechutně smrdí cigárama. Kolik jsme toho včera vykouřili?“
„Já krabičku. Ty krabičku a mě,“ odvětil Honza samozřejmě a hovor odmítnul. Zašklebila se na něj.
„Tak tohle byl asi nejslabší vtípeček, cos kdy v mý přítomnosti použil.“
„Což jenom dokazuje, že jsme se neviděli mnohokrát.“
„No jo.“
„A ty se nebojíš, že to Zbyněk zjistí? Vždyť to musí zjistit. Třeba se na nějakém tahu zas ožeru jako prase a všechno mu to vyžvaním pod dojmem, jak úžasně humorná záležitost to je.“
„Nebojim. Buď ti to nebude věřit, nebo nad tím mávne rukou.“
„Jak by chlap mohl mávnout rukou nad tím, že mu jeho holka zahnula s kamarádem, s kterým ji sám seznámil?“
„Moc dobře si vzpomínám, jak mi sám řek, že seš tak skvělej, že pokud bych ho podvedla zrovna s tebou, hned by mi to odpustil.“
„No to je moc hezké, Zuzanko, ale věr mi, že to jsou jenom takové hrdinské řeči. Ve skutečnosti mi asi půjde rovnou rozbít ciferník.“
„No tak to musíš doufat, Honzíku, že se nepodřekneš.“

Hromada oblečení začala znova bzučet.

„Vidíš, my o Zbyňku a Zbyněk píše… Hm… Tak myslim, že se Zbyňka fakt bát nemusíš,“ zahihňala se.
„Vskutku? Co píše?“
„Že se omlouvá, že nebyl přes noc doma.“
„Ale?“
„Prej spal u tebe.“