Rubrika: Prozaicky

Snídám kebab. Nebo spíš jeho řádně uleželý zbytky. Matně si vybavuju, že jsem si ho kupovala někde v centru, mohly bejt dvě ráno, v ruce jsem držela rozpitou lahev Jamesona a furt do mě někdo vrážel. Zeptala jsem se nějakýho borce, jestli je čurák, nebo dement. A obsluze dala štědrý dýško. Před kebabárnou se mě pokusil oslnit nějakej samozvanej Don Juan. Jak to říkala ta kunda rádoby terapeutka? Člověk si to musí prostě udělat hezký. Nebo tak něco. Nebo to říkám já… Ukázala jsem mu fakáče. Vlastně to skoro furt cejtim. A jak mi celej svět byl naprosto u piče, protože já jsem kurva bůh.

Pokračovat ve čtení „15. října“

„Zuzano, představte si, že těmito dveřmi přijde člověk, na kterém vám záleží, který je vám nejbližší. Sedne si naproti vám, chytne vás za ruku a řekne vám, že nejste rozbitá, že není potřeba vás spravovat. Že nemusíte cokoliv na sobe měnit, že vaše pocity jsou naprosto validní.“
„To je píčovina.“
„Prostě si to představte.“
„Nebudu.“
„A proč ne?“
„Protože mi neustále říkal jen pravej opak.“

Strašně blbě na mě čumí. Soucitně a zároveň zúčastněně. Přitom je to celý sračka. Nakonec chce, abych mluvila o svejch pocitech. Nedozvim se od ní nic novýho, radí mi postupy, který už dávno znám. Dává mi zpětnou vazbu, kterou jsem si taky už dávno dala. Chce po mně, abych dělala věci, který jsem dělala už milionkrát a nikdy se nezměnilo nic. Tyhle věci jsou vždycky sračka. A ten její zúčastněnej výraz a slova, co vypouští z držky, jí věřim asi stejně, jako že moje existence má smysl. Třeba prostě některý lidi nemaj bejt duševně zdravý. Třeba prostě některý lidi nemaj bejt.

Čistim si zuby. Na hřbetu ruky prosvítaj modrofialový žíly, dlaně vypadaj jako otlačená hrouda mletý směsky ze supermarketu. Bolí mě čelist. Jako vždycky, když se snažim rozkousnout si vlastní zuby, jen abych nemusela myslet.

Pokračovat ve čtení „27. září“

Zuzano.
Seš tam ještě vůbec?
Seš to vůbec ještě ty?
Nevim.
Sedim na parapetu, kouřim, chlastám. To zní dost jako já.

Zase bylo horko. Letos bez bazénu. Bez imitace propagačního klipu pro pyramidový schéma Pepy Odnaproti. Gétéčko bych si ale dala dost. Asi si na něj nakoupim. Zuzano, děláš, jako bys vůbec ještě rozlišovala chutě chlastu. Ty chlastáš už jenom pro efekt. No a co. Člověk si to snad občas může udělat hezký.

Pokračovat ve čtení „1. září“

Kupuju si v trafice cigára. Nic, co bych nedělala každej druhej den poslední asi dekádu. Přesto se mi v půlce slova zlomí hlas, když si vzpomenu na všechny ty věci, který se mnou tahle značka zažila. Zase kýčuješ, Zuzano. Já se z tebe jednou poseru.

Pokračovat ve čtení „1. března“

Zdá se mi furt ten samej sen. Někdo zvoní, bouchá na dveře. Nemůžu se pohnout. Ležim napůl na pohovce, napůl na zemi. Zvonek nepřestává. S vypětim sil se zvednu. Spadnu. Vzepřu se asi na všechny čtyři. Trvá to dlouho. Ramenem vezmu futra. Asi by to mělo bolet. Necejtim nic. A když se konečně doplazim ke dveřim, zavěsim se na kliku. Dveře se otevřou. A zase zavřou. Slyšim hlas. Volá moje jméno. Je plnej emocí. Divný. Asi je to důležitý. Znova se zavěsim na kliku. Dveře se otevřou. Spadnu jak pytel brambor. Zase mě namáhá jenom dejchat. Povědomej hlas opakuje pořád moje jméno. Nevim. Je mi strašně zle, ale zároveň je mi to strašně jedno.

Pokračovat ve čtení „30. ledna“

Nemůžu spát. Ne že bych nebyla unavená. Jsem kurevsky unavená. Všechno se mi divně a nepopsatelně prolíná. Pokaždý, když mě vzbudí další panická ataka, trvá minimálně deset minut, než se zvládnu pořádně nadechnout. Nebo mi to aspoň jako deset minut připadá. Jako teď. Nemůžu dejchat. Lapám po dechu. Zajíkám se. Je mi ze sebe špatně. Seš slabá, Zuzano. Seš tak nechutně slabá. Přiznej si, že na něco sama nestačíš. Přiznej si, že na sebe už sama nestačíš. Přiznej si to. Nemůžu dejchat. Jsem tak strašně slabá. Nádech. Zvednu se. Nemůžu najít cigára. Rozházim zbytečně moc věcí, než mě napadne se podívat na balkon. Jasně, že zůstaly na parapetu. Nepamatuju si, že bych je tam nechala. No to je jedno. Sedám si na parapet, nohy zapírám o zábradlí. Je mi zima. Třesou se mi ruce. Nevim, jestli je to tim chladem nebo prostě tim, že jsem v píči. Škrtám. Proč vlastně kouřim? Zuzano, proč vlastně kouříš? K čemu ti to je? Nevim. Život je pak snesitelnější. Asi. Vědomí, že se nedožiju vysokýho věku, protože zákonitě cestou chcípnu na raka, je konejšivý. Seš patetická, Zuzano. Ty už jdi taky do prdele.

Pokračovat ve čtení „18. listopadu“

Asi poprvý za posledních deset let vlezu sama do baru. Objednám si bourbon a tonic. Barmanka divně čumí. Neříká nic. Divně čumim. Neříkám nic. A pak mi to dojde.

Pokračovat ve čtení „20. září“

Asi jsou momenty, který musí holka zvládnout sama. Asi mezi ně patří interrupce. Zpovídáš se sama před sebou, Zuzano. Jsem to já, kdo se zpovídá před tim koktejlem hormonů, kterej mi valí do hlavy výčitky po litrech. Emoce a prožitky, o kterejch jsem nikdy netušila, že je mám. Vražedkyně. Seš vražedkyně, Zuzano. Zabilas potenciální lidskou bytost. Zabilas vlastní dítě. Zabilas. Seš duševní mrzák. Absolutní ženskej odpad. A tenhle hukot musim zvládnout sama. S tim mi nikdo nepomůže. Ani Honza. Teda Honza už vůbec ne. Ani nevim, co teď dělá. Jak se má. Jestli mi to někdy odpustí. Nevim. A chybí mi. Asi bych potřebovala, aby mě jeho silný ruce zase pevně ovinuly a zacvakly ty rozházený kusy mě zpátky na místo. Aby mě zase políbil do vlasů. Nojo Zuzano, jenže to bys ho nesměla poslat do prdele, když jsi zjistila, že seš v tom. Vždyťs mu to ani neřekla. Řekla. Jo? No možná ne. Nevim.

Pokračovat ve čtení „20. srpna“

Zase sedim na parapetu. Už asi čtvrtou noc po sobě. V ruce cigáro a vedle sebe bourbon s tonicem. Vždycky to exnu strašně rychle a pak se sama sobě směju, jak na sračky jsem. A sedim, zádama se opírám o okno a po každym potáhnutí mě brní rty. Honza je doma. U sebe doma. Žádný velký drama. Prostě chápe, že teď potřebuju trochu dejchat. Nebo se tváří, že to chápe. A já se tvářím, že mu to věřím.

Pokračovat ve čtení „11. srpna“