Rubrika: Prozaicky

Aleš je mrtvej.

Jednou odpoledne mi přišla zpráva od Honzy. (Ne tamtoho, od malýho Honzy). Aleš byl kdysi moje první láska. Taková ta, kde si myslíš, že spolu zestárnete a až budete oba šedivý a rozteklý, budete spolu číst knížky a chodit krmit kačeny. Taková ta, s kterou nakonec odejde i kus tebe, po který už se nikdy na svět nebudeš dívat jako dřív. Občas si řikám, jak by to asi dopadlo, kdybychom spolu přece jenom vydrželi.

Pokračovat ve čtení „15. duben“

Zase seš tady?
Byla v tom jeho matka. I když se tvářil, že rozhodně ne, bylo mi jasný od začátku, od první sbalený krabice, že to ona mu to všechno nasadila do hlavy. To ona zanesla spóry pochybností, který se nakonec rozrostly až v kompletní podhoubí rozhodnutí. Mrdat je voba.
No Zuzano, tak to máš z půlky splněno. He he he.
Paradoxně není moc velkej rozdíl mezi tim, když tu byl a teď, když tu není.
To tak s chlapama bejvá, Zuzano. Prostě jenom ubydou nějaký věci, když odejdou.
Bordel tady mám ale furt stejnej.
Sama seš chodící bordel.
Nebyl tu už dlouho. Fyzicky jo, mentálně ale odešel dávno.
Nebo byl matinkou odejit?
Ať žijou tyhle oidipáči. Ale daleko ode mě.
A co teď budeš dělat, Zuzano?
Nevim. Asi to, co vždycky, neasi.
Utápět se v sebetrýzni, vzpomínat na všechny ty hezký chvíle, okázale u toho ignorovat ty rudý vlajky velikosti fotbalovýho hřiště a rozjímat, proč je na tebe svět tak zlej?
Drž hubu.

Pokračovat ve čtení „29. únor“

Překvapila jsi mě.
Sebe taky.
Nekouříš, nechlastáš…
Ráno cvičim jógu a dávám si ledovou sprchu.
Takovou tě neznám, Zuzano.
Já už se taky asi neznám.
Vážně jsi to udělala…
Mhm.
Překvapila jsi mě.
Sebe taky.

Pokračovat ve čtení „22. srpen“

Tys ho fakt nechala odejít?
Mhm.
Jen tak?
Mhm.
Bez jedinýho slova?
Mhm.
To už ti úplně mrdlo?
Hm.
Jaks po tom všem mohla sama odejít těma zkurvenejma dvěřma, říct mu, ať se má hezky a that’s it?
Mhm. Tak.
Doprdele, Zuzano, co tě to popadlo?
Do těchhle věcí se nezasahuje.
He?
Pokud to tak má bejt, pokud má bejt jakkoliv signifikantní v mym posranym životě, zase na sebe narazíme.
Nenenenene, Zuzano, tys ho měla chytnout za triko a říct mu, co s tebou dělá už jenom to, že je vedle tebe. Říct mu, že odejít nechceš. Že nechceš, aby odešel on, kurva!
Pokud to má bejt, bude to.
Zuzano, snad na starý kolena nevěříš na osud?
No a co když jo? Co s tim uděláš?
Já? Snad ty. Seš naivní píča, no.
Nebo jsem na tohle všechno – i na tebe a na sebe – už prostě kurva stará.
He?
Jsem smířená s variantou, že už ho nikdy neuvidim. Nejsem smířená s variantou, že ho uvidim každej den po zbytek života.
Jsem smířená s tim, že moje nečinnost povede k tomu, že se nic nestane. Nejsem smířená s tim, že moje aktivita by vedla k tomu samýmu.
Takže zase nejseš smířená s přijetím zodpovědnosti za svoje činy, Zuzano.
Hm.

Snídám kebab. Nebo spíš jeho řádně uleželý zbytky. Matně si vybavuju, že jsem si ho kupovala někde v centru, mohly bejt dvě ráno, v ruce jsem držela rozpitou lahev Jamesona a furt do mě někdo vrážel. Zeptala jsem se nějakýho borce, jestli je čurák, nebo dement. A obsluze dala štědrý dýško. Před kebabárnou se mě pokusil oslnit nějakej samozvanej Don Juan. Jak to říkala ta kunda rádoby terapeutka? Člověk si to musí prostě udělat hezký. Nebo tak něco. Nebo to říkám já… Ukázala jsem mu fakáče. Vlastně to skoro furt cejtim. A jak mi celej svět byl naprosto u piče, protože já jsem kurva bůh.

Pokračovat ve čtení „15. října“

„Zuzano, představte si, že těmito dveřmi přijde člověk, na kterém vám záleží, který je vám nejbližší. Sedne si naproti vám, chytne vás za ruku a řekne vám, že nejste rozbitá, že není potřeba vás spravovat. Že nemusíte cokoliv na sobe měnit, že vaše pocity jsou naprosto validní.“
„To je píčovina.“
„Prostě si to představte.“
„Nebudu.“
„A proč ne?“
„Protože mi neustále říkal jen pravej opak.“

Strašně blbě na mě čumí. Soucitně a zároveň zúčastněně. Přitom je to celý sračka. Nakonec chce, abych mluvila o svejch pocitech. Nedozvim se od ní nic novýho, radí mi postupy, který už dávno znám. Dává mi zpětnou vazbu, kterou jsem si taky už dávno dala. Chce po mně, abych dělala věci, který jsem dělala už milionkrát a nikdy se nezměnilo nic. Tyhle věci jsou vždycky sračka. A ten její zúčastněnej výraz a slova, co vypouští z držky, jí věřim asi stejně, jako že moje existence má smysl. Třeba prostě některý lidi nemaj bejt duševně zdravý. Třeba prostě některý lidi nemaj bejt.

Čistim si zuby. Na hřbetu ruky prosvítaj modrofialový žíly, dlaně vypadaj jako otlačená hrouda mletý směsky ze supermarketu. Bolí mě čelist. Jako vždycky, když se snažim rozkousnout si vlastní zuby, jen abych nemusela myslet.

Pokračovat ve čtení „27. září“

Zuzano.
Seš tam ještě vůbec?
Seš to vůbec ještě ty?
Nevim.
Sedim na parapetu, kouřim, chlastám. To zní dost jako já.

Zase bylo horko. Letos bez bazénu. Bez imitace propagačního klipu pro pyramidový schéma Pepy Odnaproti. Gétéčko bych si ale dala dost. Asi si na něj nakoupim. Zuzano, děláš, jako bys vůbec ještě rozlišovala chutě chlastu. Ty chlastáš už jenom pro efekt. No a co. Člověk si to snad občas může udělat hezký.

Pokračovat ve čtení „1. září“

Kupuju si v trafice cigára. Nic, co bych nedělala každej druhej den poslední asi dekádu. Přesto se mi v půlce slova zlomí hlas, když si vzpomenu na všechny ty věci, který se mnou tahle značka zažila. Zase kýčuješ, Zuzano. Já se z tebe jednou poseru.

Pokračovat ve čtení „1. března“

Zdá se mi furt ten samej sen. Někdo zvoní, bouchá na dveře. Nemůžu se pohnout. Ležim napůl na pohovce, napůl na zemi. Zvonek nepřestává. S vypětim sil se zvednu. Spadnu. Vzepřu se asi na všechny čtyři. Trvá to dlouho. Ramenem vezmu futra. Asi by to mělo bolet. Necejtim nic. A když se konečně doplazim ke dveřim, zavěsim se na kliku. Dveře se otevřou. A zase zavřou. Slyšim hlas. Volá moje jméno. Je plnej emocí. Divný. Asi je to důležitý. Znova se zavěsim na kliku. Dveře se otevřou. Spadnu jak pytel brambor. Zase mě namáhá jenom dejchat. Povědomej hlas opakuje pořád moje jméno. Nevim. Je mi strašně zle, ale zároveň je mi to strašně jedno.

Pokračovat ve čtení „30. ledna“