Myslim si, Zuzano, že část tebe, část mě, umřela vlastně pokaždý, když jsem ležela na hotelovym pokoji s kocovinou, která mě nutila zvracet i samotnej nádech, když jsi nasedala do taxíka před klinikou ještě malátná narkózou, když jsem cejtila, že zase někam nepatřim, ani sama do sebe. A že ten pokus se zabít byla jen touha, aby se všechny ty části mohly zase potkat spolu.
Pokračovat ve čtení „Co když, Zuzano?“Rubrika: Prozaicky
Nějaký ty miniatury a příběhy
25. dubna
Všechny dobrý chvíle prosvištěj, všechny zlý chvíle se vlečou jak poslední tejden před vejplatou… ale když se po tom všem ohlídneš, Zuzano, tak je to všechno stejně strašně dávno.
Pokračovat ve čtení „25. dubna“14. březen
Potkali jste se tehdy na nějaký vernisáži, vzpomínáš, to bylo ještě v době, kdy tě tyhle věci zajímaly. Aleše to tehdy nezajímalo, taks tam šla sama. A najednou se k tobě přimotal docent. Hřálo ti to trochu ego, od první konzultace se ti vizuálně líbil. A když pak navrhnul, že můžete probrat dojmy z obrazů nad pivem, ani jsi neváhala. Neviděla jsi v tom nic jinýho než to pivo. A nedošlo ti, jak moc se pleteš, ani když do tebe lil třetího panáka vodky. A byla jsi tak hloupá, tak pitomá, tak naivní, že ani potom, co se po tobě sápal v noční tramvaji, sis nepřiznala, že to nebylo jen chlastem. Uvěřila jsi jeho omluvný esemesce, slíbilas mu diskrétnost (kvůli manželce a tak, víte jak, Zuzano) a ani slovem ses o tom Alešovi nezmínila. Bylas tak naivní, Zuzno. Tak naivní… A když ses ve sprše snažila ze sebe smejt jeho doteky, když ses snažila vyzvracet celej ten pocit, přesvědčovalas sebe sama, že seš hysterická. Že takovýhle věci se občas dějou. A moc si to bereš. Vzpamatuj se, přece, Zuzano, vždyť se vůbec nic nestalo.
Pokračovat ve čtení „14. březen“5. březen
Řiká se, že pokud tě to někam táhne, je to proto, že tam na tebe někdo čeká. Tak na mě na Šumavě čekali asi Alešovi rodiče. Potkaly jsme je s Karol na nějaký masopustní maloměstský akci. Pro Karol srdcová záležitost. Pro mě kokotina. Ale když chce Karol na kokotiny, půjdu s ní na kokotiny… Nevim, co přesně říkal jejich výraz, jestli to bylo znechucení, že se opovažuju vrátit po tolika letech, nebo pohrdání nad tím, že se za ruku vedu s holkou. Nebo stará dobrá nenávist vůči mojí osobě. Přece jenom jsem jim odloudila syna do Prahy. Kvůli mně je nenavštěvoval tak často, jak chtěli. Ani se jim neozýval… škoda, že jim nikdy nepřiznal, že nebýt mýho rytí, neozval by se vůbec… nevim, co se jim sice ten den, co mě viděli s Karol, honilo hlavou, ale zcela jistě vim, že jim zas budu nějakou dobu bydlet v hlavě rentfree a moje jméno bude skloňovaný ve všech denních dobách a v takový intenzitě, že se nakonec rozteče po tom jejich kýčovitym igelitovym ubrusu v kuchyni s vrzajícím linem jako prošlej lunchmeat.
Pokračovat ve čtení „5. březen“23. prosinec
Není to ironie, Zuzano? Všechny ty věci, který tě budily ledovym potem ze spaní, který byly tvoje nejhorší noční můry, všechny tyhle posraný věci se ti prostě staly.
A teď už se jich nemusim bát.
Zuzano, co by ti asi řeklo o 3 roky mladší já?
Že tohle všechno nikdy nemůže přežít. Že tohle všechno se nikdy nemůže stát. Ale ono se to stalo. A pořád jsem tady.
Navzdory sobě.
Navzdory tobě.
24. listopad
„Zuzano, zvedni mi kurva ten zasranej telefon.“
Taky čumim. Tuhle zprávu bych čekala spíš od Honzy, ale ne. Přišla od Markéty. Možná by mě zajímalo, proč její zájem o moji osobu přišel zrovna teď. Proč je to zrovna teď tak urgentní, že mi volá několikrát denně a k tomu mi píše. Ale nemám energii odepsat. A už vůbec to zvednout. A vlastně to nakonec ani nechci vědět.
Pokračovat ve čtení „24. listopad“20. listopad
Udělal to schválně? Fakt se prostě přetvařoval?
Sedim na zemi uprostřed zhasnutýho bytu. Bolí mě dejchat. Snažim se uzemnit, ale moc to nejde. Jak mi to kurva moh udělat?
Pokračovat ve čtení „20. listopad“18. říjen
Zuzano, utíkáš po tom na uhel spálenym mostu, kterej se ti rozpadá pod nohama. A ty si tak moc nechceš připustit, že běžíš po přeludu.
Asi mě jenom zajímá, jak daleko doběhnu, než šlápnu do prázdna a utopim se.
Ale fakt se chceš utopit?
Jednou se musí utopit každej. A když nic, bude z toho aspoň dobrá story.
Bude to dobrá story, i když přijdeš o Lukáše?
Oba víme, že to jednou skončí.
A připouštíš si to, Zuzano? Že jednoho krásnýho dne se vaše cesty navždycky rozejdou?
2. říjen
Jak dlouho to asi zvládneš, Zuzano? Tvářit se před Honzou jakože nic? Neprořeknout se, že zatímco on maká, na tobě zas maká jeho řidič?
A co je mu po tom?
Celkem dost, když spolu chodíte, nemyslíš? A co máš vůbec v plánu dál?
Nic. Prostě počkám, jak to dopadne.
Neměla bys bejt aspoň jednou fér a poslat Honzu do prdele rovnou?
A jít za Lukášem? Jebe ti?
Jebe tobě? S chlapem, kterej v klidu brousí zadanou ženskou, bys byla stejně v prdeli jako teď.
Řekni mi něco, co nevim.
Ale přesto se s nim taháš.
Je dobrej v posteli a dobře řídí.
Jednou tenhle status quo ale skončí, Zuzano.
Já vim.
A pak to nebude hezký.
Ty mi to neděláš hezký už teď. Kde ses vůbec vzala? Proč tě už víc jak tři roky nechávám žít ve vlastní hlavě?
Protože beze mě bejt nemůžeš, Zuzano.
To nemůžu ale ani s tebou.
Furt žiješ.
Tobě navzdory.
Sobě.
Co po mně kurva chceš?
Co chceš ty?
Co chceš?
Proč mě tak moc potřebuješ, že si mě už víc jak tři roky vydržuješ?
No? Zuzano?
12. září
Naplánovala jsem nám s Honzou výlet. Tak se to přece dělá, když spolu lidi choděj, žejo. Standardně jo, Zuzano, u vás dvou si tim nejsem moc jistá… Beztak je to jedno. Protože místo výletu mám zprávu, že zase pracovně nemůže. Ale že posílá Lukáše, aby mě někam vzal. Prej ať aspoň nesedim doma. Tak asi dík… No ale, Zuzano, nedělej, jako by se ti představa odpoledne s Lukášem nelíbila. Po tý postelový etudě? No nevim…
Pokračovat ve čtení „12. září“