Ať se stará

To jsme to dopracovali, babi.

Spoluobčani píšou na fejsbukovou skupinu města, že v noci slyšej divnej řev. Prej je to slyšet v různejch částech města, ale přibližně ve stejnou dobu. Prej se už bojej i chodit ven, hlavně ženský, a pouštět po setmění děti z domu. A co prej s tim. Ať to starosta nějak vyřeší, protože to řvaní je obtěžuje a starosta je přece od toho, aby se staral, tak ať se stará. Ale stejně je přece všem jasný, že za to může ta „ukrajinská náplava z ubytovny, která nedělá nic jinýho než bordel“ a může vlastně za všechno, žejo.

A před poštou se furt povalujou smažky a nikdo to neřeší. A policajty ani nemá smysl volat, protože stejně nic neudělaj, protože je baví jenom pokutovat špatně stojící chudáky, co si jen na 5 minut zaběhli do krámu a auto nechali uprostřed chodníku. A u tý pošty je to o strach, tam ani nemůže člověk pustit samotnou dceru. Ať to starosta nějak vyřeší, protože ty smažky jsou strašný a starosta je přece od toho, aby se staral, tak ať se stará.

Nevim, hele. Ještě když mi bylo 10, měli jsme tu skoro no-go zóny. Místa, o kterejch se vědělo, že tam ženská může jen s doprovodem chlapa. Po setmění radši v doprovodu dvou. Tak nějak se na každym rohu válel někdo sjetej. Několikrát ceduli města přestříkali na „Feťákov“ a všem to vlastně připadalo OK. Když šel brácha k odvodu, první věta, kterou slyšel, byla: „Vy jste z Feťákova, jo?“ Teď je v celym městě míň děsivejch exstencí než v Sherwoodu u Hlaváku. A i kdyby tu nebyla ani jedna, furt se bude remcat.

To jsme to dopracovali, babi. Lidi si stěžujou na fejsbuku, že je budí nelidskej řev, že se bojej a že to má starosta řešit. A přitom jenom mrouskaj kočky.

Sousedka

Sousedka umřela, píše mi máma. Zajímavý, říkám si, ještě nedávno jsem ji viděla a vypadala docela živě.

Tyhle věci mě vždycky trošku překvapí. Přijde mi vlastně dost absurdní, že někdo jeden den byl a druhej už prostě není. Paní sousedku jsem znala od narození, bydlela tu, co se ten barák postavil. Když jsem byla malá, utkvěla mi v paměti jako strašně protivná a zapšklá bába. Furt měla s něčim problém. Proč běháme po schodech. Proč jezdíme výtahem, když jsme mladý. Proč vytírám zrovna teď, když chce jít zalejt muškáty. Proč furt někde (rozuměj na její oblíbený lavičce) s kámoškou zevlujem. Proč jsme nevychovaný smradi. Proč nám furt něco padá do šachty a její manžel tam pro to furt musí lízt…. Chtělo by se říct: Tak hele, jednou je správce výtahu… no nic…

A pak jí manžel umřel. Hodně chlastal. Byl to nervák. Sejmula ho vlna veder. Paní sousedka si se mnou začala povídat ve výtahu. Jak se mám. Co vlastně studuju. Jestli mě to baví. A co dělá ta moje kámoška, že ji dlouho u nás neviděla. A co babička, jestli zase spolu budou sedět u voleb. A že jí přijde syn na návštěvu.

Když jsme rekonstruovali byt, chodila zalejvat muškáty snad dvacetkrát denně, aby mohla co nejvíc okukovat, jak jsme na tom, jak nám to jde od ruky a kterej z těch chlapců nám s čím pomáhá. Tak jsme jí po dokončení udělali soukromou prohlídku. Tetelila se blahem, že to vidí jako první a má o čem vyprávět sousedkám v zahrádkářský kolonii.

Je zhruba jedna hodina odpoledne. Píše mi máma, že sousedka umřela, že na nástěnce je parte. Ještě na začátku tejdne jsem ji zdravila u výtahu. Absurdní. Ale ne tolik jako to, že na parte večer čtu dnešní datum.

Strašně v klidu

Prej jsem strašně v klidu. Nikdy nevyšiluju, nikdy nepanikařím, nikdy nevybouchnu, nikdy nekřičím. Nad všim uvažuju fakt racionálně, nahlížim na všechno ze všech stran a dokážu se na všechno připravit. Na všechno myslim a se všim počítám, nic mě nedokáže překvapit a můj profesionální výraz to celý jen potvrzuje. Nojo. Ne.

Většinou jsem v dost velkym stresu, občas nespim a nejim, některý dny funguju jenom na nikotinu a kofeinu, protože se mi tak líp přemejšlí a všichni a všechno mě tak nějak permanentně serou. Asi tak půlku času mám chuť na lidi řvát, ve většině případů bych nejradši jednala bez pardónu za převrhnutej stůl. Ani nespočítám případy, kdy jsem kvůli jednomu slovu chtěla někomu do ksichtu hodit svoji agendu a se zdviženym prostředníčkem odejít středem. Jenže je z toho vždycky jenom „připravme se i na špatný varianty a netvařme se, že neexistujou“ nebo „naše argumenty nám můžou rozmetat asi tak dvaceti silnejma protiargumentama, tak se na to zaměřme“ a v neposlední řadě moje oblíbený „pokud budem vypadat, že si tim sami nejsme jistý, poserem to po sto prvý“.

Nejsem v klidu. Vedu prostě takovou malou zákopovou válku.

Střípek neveselýho výročí

Zítra to bude rok od toho večera, co babču odvezla rychlá. Včera to byl rok, co jsem s ní naposled mluvila. A za měsíc…
Poslední dobou mi strašně chybí. Asi je to tím, že ulice jsou plný důchodkyň v těch otřesnejch bundách a čepicích. Všechny maj stejný kabelky, všechny jsou jako ona. A nebo je to tím, že se blíží to smutný výročí a podvědomí prostě neošálíš. Kdo ví…Je to k neuvěření, že už to bude rok. Je k neuvěření, že jsme za ten zkurvenej rok absolvovali tři pohřby a zvládli se z toho neposrat. Vzpomínám, jak jsme šli do jejího bytu zalejt kytky a nakrmit andulku. Rovnou jsme tehdy z lednice a špajzu vyházeli prošlý a procházející jídlo. Že jí to kdyžtak koupíme nový, až se vrátí z nemocnice (pokud nám to teda s její náturou dovolí). Ale stejně jsme museli všichni tušit, že je to jen jakýsi vnitřní alibismus a hlavou se nám honilo jen to, že až to budeme vyklízet…
Střih. Sedíme s bráchou na rozvrzanejch zaprášenejch židlích v místnosti, která už jen vzdáleně připomíná obývák. Bude to dobrejch 15 let, co jsme na těch židlích seděli takhle spolu naposled. Oči máme rudý od prachu, na klíně krabici s pizzou. Brácha se dívá do útrob bytu. Ani se nesnažím odhadovat, co se mu honí hlavou. Vzpomenu si na pohřeb. Nikdy předtím jsem ho brečet neviděla. Až v obřadní síni.Ticho přerušuje jen žvýkání a skřípání mezi mejma zubama. Ruce mám pokrytý rudou vyrážkou a v pizze skořápky z vajec.
– Skočím si do krámu pro pivo. Chceš něco?- Asi colu. Chceš prachy?- To nech bejt.
Zeď vedle dveří do chodby je pokrytá peřím a ptačím trusem. Jak moh zanedbanej pták přežít umanutou bábu?

Cyklení

„Já ti nevim, B., mám najednou nějak pocit, že je zase rok 2014. Cejtim na jazyku stejnou chuť.“
Byl to nějakej den v červenci. Bylo horko, v kavárně nebyl nikdo kromě nás dvou a obsluhy. B. Zvedla oči od svýho sojovýho cappuccina.
„Ženy žijou život v cyklech, Eds.“
„Jasně, vždyť celej život ženský jsou na sebe navazující menstruační cykly.“ No dobře, asi to nebylo vtipný.
„Pokud se ti něco vrací, znamená to, žes to naposled vstřebala nedostatečně. Nebo že nadešel čas, abys to prožila znovu a lépe.“
„Radši bych ne, díky.“
„Ale tohle si nevybíráš, Eds. To rozhodne osud.“
„Eh…“

Chtě nechtě jsem zavzpomínala na svůj rok 2014. To byl nějakej ten saxofon, vyhazov ze školy, hromady divadelní teorie a zlomená srdéčka. Taky mi naposled bylo náct. Chlapa, kterej si se mnou ukázkově vytřel prdel, ale zároveň jsem se díky němu dostala mezi nejlepší lidi, jaký jsem kdy poznala a mohla se věnovat několik let tomu, co mě naplňuje, jsem od roku 2014 neviděla. Vlastně jsem na něj za tu dobu skoro zapomněla. Jenže se prej v pondělí vidíme. Na autorskym čtení, který bejvá (až na kvalitní stálice) pokaždý obrovskej průser a já mám vždycky chuť trochu brečet, když slyšim autory prznit literaturu nebo přednes. Pokud na to tedy aplikuju výše zmíněnou teorii, trochu zakopne. Dá se to sice prožít znovu (ostatně na tom samém místně jsme se poznali), nikoliv však lépe. Celá ta akce bude pořád stát za pendrek a on bude pořád zmrd.

Nedávno se mi zdálo, že místo vlaku přijela tramvaj a já s ní dojela až na Koh-i-noor, což je shodou okolností místo, kde jsem se rozhodla, že nemá cenu udržovat tehdy probíhající vztah mezi mnou a ex. Vzhledem k tomu, že šlo ale až o rok 2015, tak se asi nemusím bát toho, že bych se s ním snad musela rozcházet znova. Uf.

Je to o jednání a vztazích

Jsou to na den přesně tři měsíce od pohřbu. Přišel nám dopis od babičky sestry. Byl nadepsaný familiérním oslovením a plný žluči. Lépe pratetičku asi vystihnout nejde.
Babička se se svou sestrou dobrých čtyřicet let nebavila. Upřímně jsme to posledních dvacet let považovali za malichernost, prachsprostý projev naší rodový umíněnosti, tvrdohlavosti, vzdoru a neschopnosti dělat kompromisy. Pratetička ukradla tohle, pratetička prodala tamto, pratetička se v osmnácti sebrala a odešla do Prahy. Jasně, babi, holt si žila po svym, na tom už nic nezměníš, taková prostě tvoje sestra je.
Pratetička byla takový rodinný meme. Tak babička zase prohlásila, že nemá žádnou sestru. Podívej, přišel nám pohled od té neexistující tetičky. No vida, neexistující tetička nám přeje k Vánocům. Táta na Střížkově potkal naši neexistující tetičku, představ si to, pořád žije. Myslíš, že kdyby se s tetičkou něco stalo, dozvíme se to? A není to jedno? Stejně po ní nezdědíme ani floka a s tou její náturou si i ten pohřeb zvládne zorganizovat sama. Sama se i zahrabe do země, jak ji znám!
A pak se najednou babička ocitla na smrtelný posteli a začal kolotoč marných telefonátů, zpráv a vzkazů. Ahoj teto, možná by ses chtěla aspoň naposled se svou sestrou rozloučit. Neodkládej to. Ahoj teto, protože nereaguješ na telefony, nechávám ti tenhle vzkaz. Máš dost možná poslední možnost svou sestru vidět. Ahoj teto, bohužel ti musím sdělit, že tvá sestra dnes ráno odešla na věčnost. Parte ti hodíme do schránky.
Jako mávnutím proutku se najednou pratetička zhmotnila v celé své kráse. A začalo slzavý údolí. Jak se to mohlo stát? Proč jste mi nedali vědět dřív? Pane bože, co já bez ní budu dělat? Povězte mi všechno, musím to vědět. Nojo, měla jsem nějaký zmeškaný hovory od vás, ale myslela jsem si, že to je omyl, tak jsem to neřešila. Jakže, rakovina pobřišnice? To není možný, musela mít rakovinu plic. A jak to bude s pohřbem? Já ho celej zaplatím, ať to má Janička hezký. Měli jste mi dát vědět dřív. Takhle by si to sestra určitě nepřála. A až budete vyklízet její byt, chtěla bych odtamtud pár věcí. Napíšu seznam.
A pohřeb. Slzavý údolí, já jsem největší mučedník, mně umřela sestra! Ale ahoj Miluško, jakpak se máš? No já jsem ti teď byla v lázních a perfektní. Mám novej kyčel, trochu mě zlobí. Někdy se stavím na kafíčko, vždyť naposled jsme se viděli před Vánoci. Nojo, tak bylo jí už přes osmdesát, požehnanej věk, škoda, že jsme se nebavily víc, měly jsme toho tolik společnýho.
Jasně, měly toho tolik společnýho. Ale starost o rodinu to nebyla.

Dopis od pratetičky má takový charakter, že s ním pro jistotu zacházíme v gumových rukavicích a po každé manipulaci si dáváme dekontaminační sprchu. Vaše matka mi zatajila moje vkladní knížky, vy jste mi zatajili moje housle, já po vás chtěla jenom ty dvě věci a vy mi tvrdíte, že se nenašly. Vaše matka byla umíněná a nesnesitelná ženská, vy jste se ani neobtěžovali dát mi vědět, že ten byt vyklízíte, tohle se vám fakt nepovedlo. Zdá se vám, že je to jen o věcech? Pak si to přečtěte ještě jednou od začátku. Je to o jednání a vztazích, ne vždy dobrých.
A tak má pratetička nakonec výjimečně pravdu. Je to o jednání a vztazích. Je to o tom, že zatímco babička se přece jen párkrát do roka zeptala, jak se její sestra má, pratetičku její sestra vůbec nezajímala. Je to o tom, že když jsme v posledních chvílích babičky života nevěděli, kde nám hlava stojí, pratetička se jako srab schovávala doma, nezvedala telefony a tvářila se, že se nic neděje. A v neposlední řadě o tom, že se neštítila nás zpranýřovat za to, že sama utekla z domu, když ji bylo nejvíc potřeba, nechala svou sestru samotnou na péči o umírajícího otce a spálila si všechny mosty.
Je to o jednání a vztazích, ne vždy dobrých.