Jsou to na den přesně tři měsíce od pohřbu. Přišel nám dopis od babičky sestry. Byl nadepsaný familiérním oslovením a plný žluči. Lépe pratetičku asi vystihnout nejde.
Babička se se svou sestrou dobrých čtyřicet let nebavila. Upřímně jsme to posledních dvacet let považovali za malichernost, prachsprostý projev naší rodový umíněnosti, tvrdohlavosti, vzdoru a neschopnosti dělat kompromisy. Pratetička ukradla tohle, pratetička prodala tamto, pratetička se v osmnácti sebrala a odešla do Prahy. Jasně, babi, holt si žila po svym, na tom už nic nezměníš, taková prostě tvoje sestra je.
Pratetička byla takový rodinný meme. Tak babička zase prohlásila, že nemá žádnou sestru. Podívej, přišel nám pohled od té neexistující tetičky. No vida, neexistující tetička nám přeje k Vánocům. Táta na Střížkově potkal naši neexistující tetičku, představ si to, pořád žije. Myslíš, že kdyby se s tetičkou něco stalo, dozvíme se to? A není to jedno? Stejně po ní nezdědíme ani floka a s tou její náturou si i ten pohřeb zvládne zorganizovat sama. Sama se i zahrabe do země, jak ji znám!
A pak se najednou babička ocitla na smrtelný posteli a začal kolotoč marných telefonátů, zpráv a vzkazů. Ahoj teto, možná by ses chtěla aspoň naposled se svou sestrou rozloučit. Neodkládej to. Ahoj teto, protože nereaguješ na telefony, nechávám ti tenhle vzkaz. Máš dost možná poslední možnost svou sestru vidět. Ahoj teto, bohužel ti musím sdělit, že tvá sestra dnes ráno odešla na věčnost. Parte ti hodíme do schránky.
Jako mávnutím proutku se najednou pratetička zhmotnila v celé své kráse. A začalo slzavý údolí. Jak se to mohlo stát? Proč jste mi nedali vědět dřív? Pane bože, co já bez ní budu dělat? Povězte mi všechno, musím to vědět. Nojo, měla jsem nějaký zmeškaný hovory od vás, ale myslela jsem si, že to je omyl, tak jsem to neřešila. Jakže, rakovina pobřišnice? To není možný, musela mít rakovinu plic. A jak to bude s pohřbem? Já ho celej zaplatím, ať to má Janička hezký. Měli jste mi dát vědět dřív. Takhle by si to sestra určitě nepřála. A až budete vyklízet její byt, chtěla bych odtamtud pár věcí. Napíšu seznam.
A pohřeb. Slzavý údolí, já jsem největší mučedník, mně umřela sestra! Ale ahoj Miluško, jakpak se máš? No já jsem ti teď byla v lázních a perfektní. Mám novej kyčel, trochu mě zlobí. Někdy se stavím na kafíčko, vždyť naposled jsme se viděli před Vánoci. Nojo, tak bylo jí už přes osmdesát, požehnanej věk, škoda, že jsme se nebavily víc, měly jsme toho tolik společnýho.
Jasně, měly toho tolik společnýho. Ale starost o rodinu to nebyla.
Dopis od pratetičky má takový charakter, že s ním pro jistotu zacházíme v gumových rukavicích a po každé manipulaci si dáváme dekontaminační sprchu. Vaše matka mi zatajila moje vkladní knížky, vy jste mi zatajili moje housle, já po vás chtěla jenom ty dvě věci a vy mi tvrdíte, že se nenašly. Vaše matka byla umíněná a nesnesitelná ženská, vy jste se ani neobtěžovali dát mi vědět, že ten byt vyklízíte, tohle se vám fakt nepovedlo. Zdá se vám, že je to jen o věcech? Pak si to přečtěte ještě jednou od začátku. Je to o jednání a vztazích, ne vždy dobrých.
A tak má pratetička nakonec výjimečně pravdu. Je to o jednání a vztazích. Je to o tom, že zatímco babička se přece jen párkrát do roka zeptala, jak se její sestra má, pratetičku její sestra vůbec nezajímala. Je to o tom, že když jsme v posledních chvílích babičky života nevěděli, kde nám hlava stojí, pratetička se jako srab schovávala doma, nezvedala telefony a tvářila se, že se nic neděje. A v neposlední řadě o tom, že se neštítila nás zpranýřovat za to, že sama utekla z domu, když ji bylo nejvíc potřeba, nechala svou sestru samotnou na péči o umírajícího otce a spálila si všechny mosty.
Je to o jednání a vztazích, ne vždy dobrých.