Autor: Eduarda

Snídám kebab. Nebo spíš jeho řádně uleželý zbytky. Matně si vybavuju, že jsem si ho kupovala někde v centru, mohly bejt dvě ráno, v ruce jsem držela rozpitou lahev Jamesona a furt do mě někdo vrážel. Zeptala jsem se nějakýho borce, jestli je čurák, nebo dement. A obsluze dala štědrý dýško. Před kebabárnou se mě pokusil oslnit nějakej samozvanej Don Juan. Jak to říkala ta kunda rádoby terapeutka? Člověk si to musí prostě udělat hezký. Nebo tak něco. Nebo to říkám já… Ukázala jsem mu fakáče. Vlastně to skoro furt cejtim. A jak mi celej svět byl naprosto u piče, protože já jsem kurva bůh.

„Zuzano, představte si, že těmito dveřmi přijde člověk, na kterém vám záleží, který je vám nejbližší. Sedne si naproti vám, chytne vás za ruku a řekne vám, že nejste rozbitá, že není potřeba vás spravovat. Že nemusíte cokoliv na sobe měnit, že vaše pocity jsou naprosto validní.“
„To je píčovina.“
„Prostě si to představte.“
„Nebudu.“
„A proč ne?“
„Protože mi neustále říkal jen pravej opak.“

Strašně blbě na mě čumí. Soucitně a zároveň zúčastněně. Přitom je to celý sračka. Nakonec chce, abych mluvila o svejch pocitech. Nedozvim se od ní nic novýho, radí mi postupy, který už dávno znám. Dává mi zpětnou vazbu, kterou jsem si taky už dávno dala. Chce po mně, abych dělala věci, který jsem dělala už milionkrát a nikdy se nezměnilo nic. Tyhle věci jsou vždycky sračka. A ten její zúčastněnej výraz a slova, co vypouští z držky, jí věřim asi stejně, jako že moje existence má smysl. Třeba prostě některý lidi nemaj bejt duševně zdravý. Třeba prostě některý lidi nemaj bejt.

Čistim si zuby. Na hřbetu ruky prosvítaj modrofialový žíly, dlaně vypadaj jako otlačená hrouda mletý směsky ze supermarketu. Bolí mě čelist. Jako vždycky, když se snažim rozkousnout si vlastní zuby, jen abych nemusela myslet.