Autor: Eduarda

26. srpen

Občas se to pravidlo netahání chlapů domů prostě porušit musí.

Někde mezi zouváním a svlíkáním mojí podprsenky napíšu Honzovi, že je škoda, že nám společnej večer narušila jeho práce, ale že už jsem doma a těším se příště. Ironie situace mě skoro rozesměje. Zuzano, tyvole, ty mu tady svlíkáš řidiče, rozhodně ne proto, abys mu poskytla nezbytnou první pomoc, a zároveň s ledovym klidem napíšeš tohle? No s ledovym klidem ne, vnitřně se tomu směju jak píča. Ale nahlas se tomu samozřejmě jak píča nesměju. Lukášovy ruce na mym těle jsou dostatečný uzemnění. A moje ruce na jeho těle… Zuzano, drž se při zemi.

Pokračovat ve čtení „26. srpen“

4. květen

„Děláš si ze mě kurva prdel?“

No, Zuzano, co teď budeš dělat?
Co já vim. Asi bych reagovala stejně.
Já se tě neptám, jak bys reagovala. Já se ptám, co budeš dělat?
Tvářit se, že se to nikdy nestalo?
Typická Zuzana. Provede nástřel a pak se dramaticky zdejchne. A za 14 dní kňů kňů kňů proč mi nic nevychází.
No vidíš, jak mě už hezky znáš.
Nechceš přece jen udělat něco víc?
Jako by to zrovna tebe trápilo.
Když ti to řikám zrovna já, tak by ses fakt měla nad sebou zamyslet, Zuzano.
Nedělám nic jinýho.
Tak mu už odepiš. A tu pýchu nejdřív spolkni.
Kde se v tobě bere tenhle laskavej tón?
Každej občas vypadneme ze svý role.
Ty nikdy.
Zuzano, doprdele vem ten telefon a odepiš mu kruva.

Pokračovat ve čtení „4. květen“

15. duben

Aleš je mrtvej.

Jednou odpoledne mi přišla zpráva od Honzy. (Ne tamtoho, od malýho Honzy). Aleš byl kdysi moje první láska. Taková ta, kde si myslíš, že spolu zestárnete a až budete oba šedivý a rozteklý, budete spolu číst knížky a chodit krmit kačeny. Taková ta, s kterou nakonec odejde i kus tebe, po který už se nikdy na svět nebudeš dívat jako dřív. Občas si řikám, jak by to asi dopadlo, kdybychom spolu přece jenom vydrželi.

Pokračovat ve čtení „15. duben“

29. únor

Zase seš tady?
Byla v tom jeho matka. I když se tvářil, že rozhodně ne, bylo mi jasný od začátku, od první sbalený krabice, že to ona mu to všechno nasadila do hlavy. To ona zanesla spóry pochybností, který se nakonec rozrostly až v kompletní podhoubí rozhodnutí. Mrdat je voba.
No Zuzano, tak to máš z půlky splněno. He he he.
Paradoxně není moc velkej rozdíl mezi tim, když tu byl a teď, když tu není.
To tak s chlapama bejvá, Zuzano. Prostě jenom ubydou nějaký věci, když odejdou.
Bordel tady mám ale furt stejnej.
Sama seš chodící bordel.
Nebyl tu už dlouho. Fyzicky jo, mentálně ale odešel dávno.
Nebo byl matinkou odejit?
Ať žijou tyhle oidipáči. Ale daleko ode mě.
A co teď budeš dělat, Zuzano?
Nevim. Asi to, co vždycky, neasi.
Utápět se v sebetrýzni, vzpomínat na všechny ty hezký chvíle, okázale u toho ignorovat ty rudý vlajky velikosti fotbalovýho hřiště a rozjímat, proč je na tebe svět tak zlej?
Drž hubu.

Pokračovat ve čtení „29. únor“

27. únor

Tys ho fakt nechala odejít?
Mhm.
Jen tak?
Mhm.
Bez jedinýho slova?
Mhm.
To už ti úplně mrdlo?
Hm.
Jaks po tom všem mohla sama odejít těma zkurvenejma dvěřma, říct mu, ať se má hezky a that’s it?
Mhm. Tak.
Doprdele, Zuzano, co tě to popadlo?
Do těchhle věcí se nezasahuje.
He?
Pokud to tak má bejt, pokud má bejt jakkoliv signifikantní v mym posranym životě, zase na sebe narazíme.
Nenenenene, Zuzano, tys ho měla chytnout za triko a říct mu, co s tebou dělá už jenom to, že je vedle tebe. Říct mu, že odejít nechceš. Že nechceš, aby odešel on, kurva!
Pokud to má bejt, bude to.
Zuzano, snad na starý kolena nevěříš na osud?
No a co když jo? Co s tim uděláš?
Já? Snad ty. Seš naivní píča, no.
Nebo jsem na tohle všechno – i na tebe a na sebe – už prostě kurva stará.
He?
Jsem smířená s variantou, že už ho nikdy neuvidim. Nejsem smířená s variantou, že ho uvidim každej den po zbytek života.
Jsem smířená s tim, že moje nečinnost povede k tomu, že se nic nestane. Nejsem smířená s tim, že moje aktivita by vedla k tomu samýmu.
Takže zase nejseš smířená s přijetím zodpovědnosti za svoje činy, Zuzano.
Hm.