Autor: Eduarda

Strašně v klidu

Prej jsem strašně v klidu. Nikdy nevyšiluju, nikdy nepanikařím, nikdy nevybouchnu, nikdy nekřičím. Nad všim uvažuju fakt racionálně, nahlížim na všechno ze všech stran a dokážu se na všechno připravit. Na všechno myslim a se všim počítám, nic mě nedokáže překvapit a můj profesionální výraz to celý jen potvrzuje. Nojo. Ne.

Většinou jsem v dost velkym stresu, občas nespim a nejim, některý dny funguju jenom na nikotinu a kofeinu, protože se mi tak líp přemejšlí a všichni a všechno mě tak nějak permanentně serou. Asi tak půlku času mám chuť na lidi řvát, ve většině případů bych nejradši jednala bez pardónu za převrhnutej stůl. Ani nespočítám případy, kdy jsem kvůli jednomu slovu chtěla někomu do ksichtu hodit svoji agendu a se zdviženym prostředníčkem odejít středem. Jenže je z toho vždycky jenom „připravme se i na špatný varianty a netvařme se, že neexistujou“ nebo „naše argumenty nám můžou rozmetat asi tak dvaceti silnejma protiargumentama, tak se na to zaměřme“ a v neposlední řadě moje oblíbený „pokud budem vypadat, že si tim sami nejsme jistý, poserem to po sto prvý“.

Nejsem v klidu. Vedu prostě takovou malou zákopovou válku.

Posrat se můžu kdykoli

– Vypadáš docela v klidu na to, že je tady všechno vzhůru nohama.
Olizuju cigaretovej papírek a krčim rameny. Sedíme na zahrádce, kolem nás je šrumec. Je čtvrtek odpoledne. Zapaluju cigáro a opírám se zády do židle.
– Posrat se můžu kdykoli.
Rozhovor přeruší rachot vozíku. Upíjim čaj s mlíkem.

V pondělí šlo všechno podle plánu.
V úterý několikahodinový jednání o dalším postupu.
Ve středu katarze, že jsme se s tím nějak poprali a snad to zvládli.
A ve čtvrtek nouzovej stav.

Takže je čtvrtek odpoledne. Všechno, co se v úterý několik hodin plánovalo, je v hajzlu. Máme za sebou další úmorný jednání. Sedim s brigádnicí na zahrádce. Kouříme. Ještě ráno jsem doufala, že tahle chvíle přijde třeba o tejden pozdějc.
– Hele, Eds, co bude vlastně s náma?
Je to celkem jednoduchá otázka, žejo. Co s náma brigádníkama vlastně bude, když podnik zavřou? No co by bylo, až nás zavřou, jste prostě v hajzlu a bez peněz, s tím nic neuděláme. Jsme v tom všichni.
– Tak víš jak, dokud nevydá vláda nařízení, že máme zavřít, bude normálně fungovat aspoň kavárna.
– A myslíš, že to se stane? Reálně?
Zaváhám. Jasně. Já si to nemyslim, já to vim, že nás to nejpozdějc o víkendu čeká. Vlastně s tím počítám.
– Upřímně? Jo. Jsem o tom dost přesvědčená.
– Hmm hmm. To je docela na piču, co?
– Jo.
– A nejhorší asi je ten pocit, že s tím nic nezmůžeš, co?
– Jo.
– Asi bych mohla už přestat s těma psychologickejma kecma a chvíli držet hubu, co?

Smějeme se. Co taky jinýho. Posrat se můžem kdykoli.

Střípek neveselýho výročí

Zítra to bude rok od toho večera, co babču odvezla rychlá. Včera to byl rok, co jsem s ní naposled mluvila. A za měsíc…
Poslední dobou mi strašně chybí. Asi je to tím, že ulice jsou plný důchodkyň v těch otřesnejch bundách a čepicích. Všechny maj stejný kabelky, všechny jsou jako ona. A nebo je to tím, že se blíží to smutný výročí a podvědomí prostě neošálíš. Kdo ví…Je to k neuvěření, že už to bude rok. Je k neuvěření, že jsme za ten zkurvenej rok absolvovali tři pohřby a zvládli se z toho neposrat. Vzpomínám, jak jsme šli do jejího bytu zalejt kytky a nakrmit andulku. Rovnou jsme tehdy z lednice a špajzu vyházeli prošlý a procházející jídlo. Že jí to kdyžtak koupíme nový, až se vrátí z nemocnice (pokud nám to teda s její náturou dovolí). Ale stejně jsme museli všichni tušit, že je to jen jakýsi vnitřní alibismus a hlavou se nám honilo jen to, že až to budeme vyklízet…
Střih. Sedíme s bráchou na rozvrzanejch zaprášenejch židlích v místnosti, která už jen vzdáleně připomíná obývák. Bude to dobrejch 15 let, co jsme na těch židlích seděli takhle spolu naposled. Oči máme rudý od prachu, na klíně krabici s pizzou. Brácha se dívá do útrob bytu. Ani se nesnažím odhadovat, co se mu honí hlavou. Vzpomenu si na pohřeb. Nikdy předtím jsem ho brečet neviděla. Až v obřadní síni.Ticho přerušuje jen žvýkání a skřípání mezi mejma zubama. Ruce mám pokrytý rudou vyrážkou a v pizze skořápky z vajec.
– Skočím si do krámu pro pivo. Chceš něco?- Asi colu. Chceš prachy?- To nech bejt.
Zeď vedle dveří do chodby je pokrytá peřím a ptačím trusem. Jak moh zanedbanej pták přežít umanutou bábu?

Cyklení

„Já ti nevim, B., mám najednou nějak pocit, že je zase rok 2014. Cejtim na jazyku stejnou chuť.“
Byl to nějakej den v červenci. Bylo horko, v kavárně nebyl nikdo kromě nás dvou a obsluhy. B. Zvedla oči od svýho sojovýho cappuccina.
„Ženy žijou život v cyklech, Eds.“
„Jasně, vždyť celej život ženský jsou na sebe navazující menstruační cykly.“ No dobře, asi to nebylo vtipný.
„Pokud se ti něco vrací, znamená to, žes to naposled vstřebala nedostatečně. Nebo že nadešel čas, abys to prožila znovu a lépe.“
„Radši bych ne, díky.“
„Ale tohle si nevybíráš, Eds. To rozhodne osud.“
„Eh…“

Chtě nechtě jsem zavzpomínala na svůj rok 2014. To byl nějakej ten saxofon, vyhazov ze školy, hromady divadelní teorie a zlomená srdéčka. Taky mi naposled bylo náct. Chlapa, kterej si se mnou ukázkově vytřel prdel, ale zároveň jsem se díky němu dostala mezi nejlepší lidi, jaký jsem kdy poznala a mohla se věnovat několik let tomu, co mě naplňuje, jsem od roku 2014 neviděla. Vlastně jsem na něj za tu dobu skoro zapomněla. Jenže se prej v pondělí vidíme. Na autorskym čtení, který bejvá (až na kvalitní stálice) pokaždý obrovskej průser a já mám vždycky chuť trochu brečet, když slyšim autory prznit literaturu nebo přednes. Pokud na to tedy aplikuju výše zmíněnou teorii, trochu zakopne. Dá se to sice prožít znovu (ostatně na tom samém místně jsme se poznali), nikoliv však lépe. Celá ta akce bude pořád stát za pendrek a on bude pořád zmrd.

Nedávno se mi zdálo, že místo vlaku přijela tramvaj a já s ní dojela až na Koh-i-noor, což je shodou okolností místo, kde jsem se rozhodla, že nemá cenu udržovat tehdy probíhající vztah mezi mnou a ex. Vzhledem k tomu, že šlo ale až o rok 2015, tak se asi nemusím bát toho, že bych se s ním snad musela rozcházet znova. Uf.