Ať se stará

To jsme to dopracovali, babi.

Spoluobčani píšou na fejsbukovou skupinu města, že v noci slyšej divnej řev. Prej je to slyšet v různejch částech města, ale přibližně ve stejnou dobu. Prej se už bojej i chodit ven, hlavně ženský, a pouštět po setmění děti z domu. A co prej s tim. Ať to starosta nějak vyřeší, protože to řvaní je obtěžuje a starosta je přece od toho, aby se staral, tak ať se stará. Ale stejně je přece všem jasný, že za to může ta „ukrajinská náplava z ubytovny, která nedělá nic jinýho než bordel“ a může vlastně za všechno, žejo.

A před poštou se furt povalujou smažky a nikdo to neřeší. A policajty ani nemá smysl volat, protože stejně nic neudělaj, protože je baví jenom pokutovat špatně stojící chudáky, co si jen na 5 minut zaběhli do krámu a auto nechali uprostřed chodníku. A u tý pošty je to o strach, tam ani nemůže člověk pustit samotnou dceru. Ať to starosta nějak vyřeší, protože ty smažky jsou strašný a starosta je přece od toho, aby se staral, tak ať se stará.

Nevim, hele. Ještě když mi bylo 10, měli jsme tu skoro no-go zóny. Místa, o kterejch se vědělo, že tam ženská může jen s doprovodem chlapa. Po setmění radši v doprovodu dvou. Tak nějak se na každym rohu válel někdo sjetej. Několikrát ceduli města přestříkali na „Feťákov“ a všem to vlastně připadalo OK. Když šel brácha k odvodu, první věta, kterou slyšel, byla: „Vy jste z Feťákova, jo?“ Teď je v celym městě míň děsivejch exstencí než v Sherwoodu u Hlaváku. A i kdyby tu nebyla ani jedna, furt se bude remcat.

To jsme to dopracovali, babi. Lidi si stěžujou na fejsbuku, že je budí nelidskej řev, že se bojej a že to má starosta řešit. A přitom jenom mrouskaj kočky.

Sousedka

Sousedka umřela, píše mi máma. Zajímavý, říkám si, ještě nedávno jsem ji viděla a vypadala docela živě.

Tyhle věci mě vždycky trošku překvapí. Přijde mi vlastně dost absurdní, že někdo jeden den byl a druhej už prostě není. Paní sousedku jsem znala od narození, bydlela tu, co se ten barák postavil. Když jsem byla malá, utkvěla mi v paměti jako strašně protivná a zapšklá bába. Furt měla s něčim problém. Proč běháme po schodech. Proč jezdíme výtahem, když jsme mladý. Proč vytírám zrovna teď, když chce jít zalejt muškáty. Proč furt někde (rozuměj na její oblíbený lavičce) s kámoškou zevlujem. Proč jsme nevychovaný smradi. Proč nám furt něco padá do šachty a její manžel tam pro to furt musí lízt…. Chtělo by se říct: Tak hele, jednou je správce výtahu… no nic…

A pak jí manžel umřel. Hodně chlastal. Byl to nervák. Sejmula ho vlna veder. Paní sousedka si se mnou začala povídat ve výtahu. Jak se mám. Co vlastně studuju. Jestli mě to baví. A co dělá ta moje kámoška, že ji dlouho u nás neviděla. A co babička, jestli zase spolu budou sedět u voleb. A že jí přijde syn na návštěvu.

Když jsme rekonstruovali byt, chodila zalejvat muškáty snad dvacetkrát denně, aby mohla co nejvíc okukovat, jak jsme na tom, jak nám to jde od ruky a kterej z těch chlapců nám s čím pomáhá. Tak jsme jí po dokončení udělali soukromou prohlídku. Tetelila se blahem, že to vidí jako první a má o čem vyprávět sousedkám v zahrádkářský kolonii.

Je zhruba jedna hodina odpoledne. Píše mi máma, že sousedka umřela, že na nástěnce je parte. Ještě na začátku tejdne jsem ji zdravila u výtahu. Absurdní. Ale ne tolik jako to, že na parte večer čtu dnešní datum.

Konec dubna

Stojíme na Vyšehradě. Ještě s rouškama. Je konec dubna a já mám na sobě nový šaty. Tramvaje pořád jezdí. A na tý zahradě je pořád voliéra s krkavcem.
– Už jsou to tři hodiny, měli bychom si to vyměnit.
– Jo.
Mineme reklamu na novej nanuk. Dala bych si. Ale stojí šedesát kaček. A to je zkurveně hodně na nanuk.

Pokračovat ve čtení „Konec dubna“

V pokoji

Ležíme v posteli. V pokoji je tma a vzduch se lepí na obličej.
– Holky v práci řešily, že by si prej lidi v páru měli říkat, že se milujou.
-Hm.
– Že to je důležitý. Prej… Mně to přijde takový… Nevim.
– Hm.
– Tak snad se dá láska vyjádřit i jinejma způsobama, než touhle debilně uslintanou a klišé frází.
– Hm.
– Ne?
– Já přemejšlim.
– Hm?
– No že když si vezmeš Jakobsonův komunikační model… Zamejšlim se nad tim, jestli slova jako ano, ne, vlevo, vpravo můžou bejt někdy klišé.
– Hm.
– A čím to, že zrovna frázi „miluju tě“ vnímáme jako klišé, když jsou to všechno prostě jenom slova.
– Tak asi to je otázka nějaký kontextuality a funkčnosti, ne. Ano, ne, vlevo, vpravo jsou čistě funkční slova.
– No jasně… Ale „vlevo dole“ už zase nese nějakou jinou informaci.
– Hm… Ale to už zase narážíš na kontext.

Pod okny se hádají opilci. Někde dál štěká pes.
– Kdys mi vlastně naposled řek, že mě miluješ?
– Ani nevim.
– Hm.
– A ty mně?
– Nevim.
– Hm.

Strašně v klidu

Prej jsem strašně v klidu. Nikdy nevyšiluju, nikdy nepanikařím, nikdy nevybouchnu, nikdy nekřičím. Nad všim uvažuju fakt racionálně, nahlížim na všechno ze všech stran a dokážu se na všechno připravit. Na všechno myslim a se všim počítám, nic mě nedokáže překvapit a můj profesionální výraz to celý jen potvrzuje. Nojo. Ne.

Většinou jsem v dost velkym stresu, občas nespim a nejim, některý dny funguju jenom na nikotinu a kofeinu, protože se mi tak líp přemejšlí a všichni a všechno mě tak nějak permanentně serou. Asi tak půlku času mám chuť na lidi řvát, ve většině případů bych nejradši jednala bez pardónu za převrhnutej stůl. Ani nespočítám případy, kdy jsem kvůli jednomu slovu chtěla někomu do ksichtu hodit svoji agendu a se zdviženym prostředníčkem odejít středem. Jenže je z toho vždycky jenom „připravme se i na špatný varianty a netvařme se, že neexistujou“ nebo „naše argumenty nám můžou rozmetat asi tak dvaceti silnejma protiargumentama, tak se na to zaměřme“ a v neposlední řadě moje oblíbený „pokud budem vypadat, že si tim sami nejsme jistý, poserem to po sto prvý“.

Nejsem v klidu. Vedu prostě takovou malou zákopovou válku.