Autor: Eduarda

Jak veřejnej prostor zaplavujou světýlka, nemůžu si nevzpomenout na Karol. Vzpomenu si na Karol? Můžu vůbec říkat, že si vzpomenu na někoho, koho jsem ve skutečnosti nikdy nepotkala? Někoho, kdo vlastně asi vůbec neexistuje? Koho si vybájil můj podstimulovanenj mozek ve snaze nesežrat sám sebe?

„Nikdo ti neřekne, jak je kurva těžký, když se dožiješ věku, s kterym ani nepočítáš.“
„To je nějaký existenciální. Když jsme se viděli naposled a řešilas, jak se balí holky, byla s tebou větší zábava.“
„To říkáš jen proto, že ses brzo ráno plížil z mýho bytu a u toho kvapně oblíkal trenky.“
Ušklíbne se na mě. Zcela právem.

Ticho.

Některý odpovědi se hledaj těžko. A nemyslim tim odpovědi na otázky typu „Jaké těleso vznikne rotací této funkce v tomto intervalu kolem osy Y?“ Ale spíš „Chci to vědět?“

Myslim si, Zuzano, že část tebe, část mě, umřela vlastně pokaždý, když jsem ležela na hotelovym pokoji s kocovinou, která mě nutila zvracet i samotnej nádech, když jsi nasedala do taxíka před klinikou ještě malátná narkózou, když jsem cejtila, že zase někam nepatřim, ani sama do sebe. A že ten pokus se zabít byla jen touha, aby se všechny ty části mohly zase potkat spolu.

Všechny dobrý chvíle prosvištěj, všechny zlý chvíle se vlečou jak poslední tejden před vejplatou… ale když se po tom všem ohlídneš, Zuzano, tak je to všechno stejně strašně dávno.

Potkali jste se tehdy na nějaký vernisáži, vzpomínáš, to bylo ještě v době, kdy tě tyhle věci zajímaly. Aleše to tehdy nezajímalo, taks tam šla sama. A najednou se k tobě přimotal docent. Hřálo ti to trochu ego, od první konzultace se ti vizuálně líbil. A když pak navrhnul, že můžete probrat dojmy z obrazů nad pivem, ani jsi neváhala. Neviděla jsi v tom nic jinýho než to pivo. A nedošlo ti, jak moc se pleteš, ani když do tebe lil třetího panáka vodky. A byla jsi tak hloupá, tak pitomá, tak naivní, že ani potom, co se po tobě sápal v noční tramvaji, sis nepřiznala, že to nebylo jen chlastem. Uvěřila jsi jeho omluvný esemesce, slíbilas mu diskrétnost (kvůli manželce a tak, víte jak, Zuzano) a ani slovem ses o tom Alešovi nezmínila. Bylas tak naivní, Zuzno. Tak naivní… A když ses ve sprše snažila ze sebe smejt jeho doteky, když ses snažila vyzvracet celej ten pocit, přesvědčovalas sebe sama, že seš hysterická. Že takovýhle věci se občas dějou. A moc si to bereš. Vzpamatuj se, přece, Zuzano, vždyť se vůbec nic nestalo.

Řiká se, že pokud tě to někam táhne, je to proto, že tam na tebe někdo čeká. Tak na mě na Šumavě čekali asi Alešovi rodiče. Potkaly jsme je s Karol na nějaký masopustní maloměstský akci. Pro Karol srdcová záležitost. Pro mě kokotina. Ale když chce Karol na kokotiny, půjdu s ní na kokotiny… Nevim, co přesně říkal jejich výraz, jestli to bylo znechucení, že se opovažuju vrátit po tolika letech, nebo pohrdání nad tím, že se za ruku vedu s holkou. Nebo stará dobrá nenávist vůči mojí osobě. Přece jenom jsem jim odloudila syna do Prahy. Kvůli mně je nenavštěvoval tak často, jak chtěli. Ani se jim neozýval… škoda, že jim nikdy nepřiznal, že nebýt mýho rytí, neozval by se vůbec… nevim, co se jim sice ten den, co mě viděli s Karol, honilo hlavou, ale zcela jistě vim, že jim zas budu nějakou dobu bydlet v hlavě rentfree a moje jméno bude skloňovaný ve všech denních dobách a v takový intenzitě, že se nakonec rozteče po tom jejich kýčovitym igelitovym ubrusu v kuchyni s vrzajícím linem jako prošlej lunchmeat.

Není to ironie, Zuzano? Všechny ty věci, který tě budily ledovym potem ze spaní, který byly tvoje nejhorší noční můry, všechny tyhle posraný věci se ti prostě staly.
A teď už se jich nemusim bát.
Zuzano, co by ti asi řeklo o 3 roky mladší já?
Že tohle všechno nikdy nemůže přežít. Že tohle všechno se nikdy nemůže stát. Ale ono se to stalo. A pořád jsem tady.
Navzdory sobě.
Navzdory tobě.

„Zuzano, zvedni mi kurva ten zasranej telefon.“

Taky čumim. Tuhle zprávu bych čekala spíš od Honzy, ale ne. Přišla od Markéty. Možná by mě zajímalo, proč její zájem o moji osobu přišel zrovna teď. Proč je to zrovna teď tak urgentní, že mi volá několikrát denně a k tomu mi píše. Ale nemám energii odepsat. A už vůbec to zvednout. A vlastně to nakonec ani nechci vědět.